Šla bych do toho znovu, kdyby mne požádali. Není se čeho bát, říká oceněná dárkyně kostní dřeně

„Fascinovalo mne, že na to vůbec někdo přišel – že krev od někoho pomůže někomu, kdo je nemocný, že tím se dá ta nemoc porazit,“ popisuje Kateřina Plicková motivaci, která ji přivedla k registraci do databáze dobrovolníků, kteří se mohou stát dárci kostní dřeně. A být tak nadějí, třeba pro nemocné třeba leukémií.

„Že je nějaký postup, ale je potřeba, aby v tom řetězci byl ještě jeden dílek. Že bych chtěla být tím dílkem. Když už na to někdo přišel, byla by škoda, aby se to nevyužilo jen kvůli tomu, že na druhé straně nikdo není,“ dodává Plicková.

Tím důležitým dílkem v záchraně lidského života se přitom stala asi po čtyřech letech, kdy se zapsala do registru dárců. Jednoho dne zazvonil telefon. „A to už jsem jela do fakultní nemocnice na prvotní odběry, kdy mi ještě řekli ne, nemyslete si, že ještě něco bude. Paní doktorka byla taková drsnější, ale řekla to pravdivě. Potom, když se zjistila ta shoda, už to šlo ráz na ráz,“ vzpomíná.

Bylo to zrovna v hektickém období jejího života, kdy se jí rozpadl vztah, měnila práci a bydliště a do toho přišla cesta do Plzeňské fakultní nemocnice na odběr. „Až na to, že mě trochu bolely klouby a neušla jsem tak dlouhou procházku, to bylo všechno, co se stalo. A do jednoho dne už nebylo nic. A všichni ti lidé kolem byli nesmírně pozitivní. Šla bych do toho znovu, kdyby mne požádali. Není se čeho bát, naopak je to skvělá věc,“ vypráví devětadvacetiletá Kateřina Plicková.

Kdo její kostní dřeň dostal, to přesně neví. Doufá ale, že je v pořádku. „Identitu neznám. Vím jen, že to byla paní o něco starší než já. A hmotnostně o hodně lehčí. Ale jinak nevím, standardně se to neříká,“ uzavírá mladá žena.