Spontaneita není Čechům vlastní, ale balfolk umí lidi roztančit

Pojmem balfolk se označují tradiční tance, provozované s doprovodem živé hudby a pro čistou radost z tance. Balfolkové akce vlastně navazují na tradiční tancovačky, zpravidla sestávají z krátkého výukového tanečního programu a následného neomezeného proudu hudby a tance. Balfolková setkání a koncerty končívají obvykle až v časných ranních hodinách.

Balkolk sice vychází z tradice, ale není ani trochu konzervativní

Fenomén balfoku vznikl v 70. letech ve Francii, kdy zjednodušeně řečeno proběhla jakási obroda tradice a lidové tance jednotlivých zemí byly opatřeny novým, moderním hávem. Nejdůležitějším znakem balfolku totiž je, že není ani v náznaku konzervativní. Vychází z tradice, ale pojednává ji po svém a především za účelem dynamické zábavy, progresivního vývoje a vzájemné spolupráce tanečníků a hudebníků.

Balfolkové kapely většinou zastupují zcela moderní hudební žánry, hrají moderní skladby opřené o rytmus tradičních tanců a k tradici se vztahují. Oblast balfolku se nicméně pořád mění, začínalo se francouzskými regionálními tanci, které jsou dodnes jakousi jistotou pro hudebníky, ale neustále přicházejí nové vlivy, shodli se hosté pozvaní do ArtCafé.

Jedná se převážně o evropský fenomén, ale vlivy, které jednotliví tanečníci a hudebníci přinášejí, neznají hranice, takto je balfolk ovlivňován třeba i africkými či jihoamerickými tanci. Na Prague Balfolk Weekendu, který se letos koná už popáté, nebude chybět ani workshop s českými tanci.

České tance si svou cestu v balfolku teprve klestí

"Obrovským hitem bývá mazurka, která patří k základnímu penzu mezinárodně známých tanců. Ovšem česká forma je výlučná, není totiž párová, ale oproti tradici v jiných zemích se v české mazurce vyměňují partneři, takže bývá na mezinárodních workshopech velmi oblíbená," vzpomíná Monika Kadaňková. České tance si svou cestu v balfolku teprve klestí. Kapely jako ba.fnu provádějí v podstatě folkloristický výzkum a upozorňují na málo známé regionální tance ze všech koutů republiky.

"Chceme, aby naše hudba měla trochu didaktický rozměr, hrajeme tance z Čech i Moravy, konkrétně jsou to třeba chodské kolo, plaské kolečko, šotyška, starodávný ze Slezka, nebo také čardáš ze Slovácka. Trochu bojujeme s prameny a ne všechno se nám dobře hraje a tančí, vybíráme si proto jen tance vhodné pro moderní interpretaci," říká Daniel Kahuda, který přinesl do studia svůj hudební nástroj – niněru.

Niněra pravděpodobně vznikla před zhruba 1000 lety ve Francii jako pomůcka k doprovázení zpěváků. V průběhu historie vešla ve známost například jako nástroj žebráků a tuláků. Ve střední Francii je niněra považována za tradiční a dodnes velmi oblíbený nástroj.

pouliční hráč na niněru|foto:Český rozhlas

Shrneme-li, jak se balfolk vyvíjí a rozšiřuje po světě, vidíme stále Francii jako nejsilněji zastoupený region, kterému už ovšem šlapou na paty Belgie a Německo, zájem je veliký i u nás a v Polsku. Co platí obecně, napříč zeměmi: balfolk spojuje. Spojuje lidi různého věku, vzdělání i povolání, kteří sdílejí lásku k hudbě a tanci, radost ze společného prožívání obojího.

Celý záznam pořadu včetně dalších hostů a hudby podle výběru Petra Dorůžky si můžete poslechnout zde: