Stick In The Wheel: Písně staré jako hory, ale zároveň čerstvé jako mléko

Děj se odehrává v Londýně, kde se podle Nicoly Kearey a Iana Cartera nic nemění, protože historie se opakuje a pracující třída v metropoli dostává zabrat stejně jako kdykoliv předtím, takže dvojice zpívá prý stejné písně, jako lidé před dvěma sty lety. Za důkaz si vzali třeba knihu London Labor and the London Poor od viktoriánské novináře Henryho Mayhewa, až sociologicky dopodrobna popisující život londýnské chudiny z počátku 19. století. Nebo archívní nahrávky s „písněmi starými jako hory, ale zároveň čerstvými jako mléko“. 

Na Stick In The Wheel nepřestává fascinovat způsob s jakým dokážou v archívech nalézt analogie k dnešku. Zprvu vám mohou přijít přitažené za vlasy, než si připustíte, že tak úplně zase ne. V titulní skladbě A Thousand Pokes připomínají démonického patrona písařů Titivilluse, ponoukající k chybám mnichy přepisující kdysi všechny dostupné knihy a následně je sbírající. Když jich měl plný pytel, zanesl ho do pekla, kde byla každá chyba pečlivě zaznamenána a během soudného dne použita proti mnichům a písařům. Ti si proto začali dávat pozor, aby jejich přepisy neskončily v pytli, takže se Titivillus musel pořádně snažit, aby ho naplnil a když ani to nepomohlo, pustil se v kostelech do sbírání nesprávně nebo zkomoleně vyslovených slov při modlitbách. Představu, že naše ať už vědomé nebo náhodné chyby někdo sleduje a až přijde čas, budeme se za ně zodpovídat, dává Nicola Kearey do souvislosti nejen s dezinformační scénou, varuje také předtím, že vše, co jsme zveřejnili na sociálních sítích tam zůstane navěky zachováno pro naše potomky.

Skladby z nového alba A Thousand Pokes vznikaly nejen na pozadí historie, nepřímo se v nich odráží také současná globální nejistota, války a politické nepokoje. Tomu odpovídá jejich znepokojivý a nepředvídatelný moderní zvuk pracující s elektronikou, související s jejich přesvědčení, že mezi britským folkem a punkem není žádný rozdíl.

Tak jako se Stick In The Wheel hluboce ponořili do archívu, aby přiměli lidi žijící v současnosti spojit se pro své dobro s minulostí, upřednostnili během natáčení historické budovy a místa s ní spjatá, ačkoliv v těchto prostorách dávají najevo svůj šibeniční humor. V elektro-psychedelické skladbě Crystal Tears proto použili vybavení ze studia na základně Rendlesham, kde vojáci 27. prosince 1980 spatřili UFO a podle neověřených zpráv s neznámými tvory, kteří ho pilotovali komunikovali.