V Bibli není jen jedno Desatero

I když se obsah obou biblických podání Desatera nemění, židovská náboženská tradice upozorňuje na jejich odlišný akcent. Zatímco v prvním ohlášení je zdůrazněn jeho Boží dárce, druhé Desatero provází zvýrazněná naléhavost pro příjemce – lid Izraele.

Budeme-li konkrétní, v prvním případě je psáno „pamatuj dne odpočinku“, zatímco ve druhém Desateru se praví „zachovávej den odpočinku“. Židovští komentátoři z toho vyvozují dva aspekty svátečního dne: na jedné straně pasivní, daný ukotvením šabatu v paměti společenství Izraele, a na straně druhé aktivní; zdržení se všednodenní činnosti během svátečního dne.

Ještě patrnější rozdíly mezi oběma verzemi Desatera jsou u jejich šestého až desátého přikázání. Vyjdeme-li totiž z tradičního židovského členění, prvních pět Božích výzev se týká vztahu člověka ke Stvořiteli, zatímco následujících pět vztahu člověka k člověku. A právě této pětici věnují vykladači velkou pozornost.

První výčet Desatera řadí příkazy jako samostatné věty, tedy na způsob: „Nevraždi. Nesmilni. Nekraď.“ V Páté knize Mojžíšově jsou však přikázání, která vymezují vztahy mezi lidmi, spjata spojkou „a“. Text tak zdůrazňuje jejich jednotící propojení; žádné přikázání není důležitější než jiné, společně tvoří nedělitelný celek: „Nevraždi a nesmilni a nekraď a nevypovídej na svého druha jako křivý svědek a nelačni po ženě svého druha a nebuď žádostiv domu svého druha, jeho pole a služebníka a služky, vola a osla a ničeho, co je tvého druha.“

Ještě podstatnější je však něco jiného. Židovská náboženská tradice, která po staletí předkládá Desatero jako základ všelidské morálky, nakonec na jiném místě Tóry přiřazuje všech deset přikázání k příkazu jedinému. Slovy význačného francouzsko-německého rabína minulého století Elieho Munka: „Jestliže souhrn zásad spravedlnosti Desatera představuje základ lidské společnosti, potom završením tohoto díla je láska.“

Od Desatera tak vede přímá cesta k výroku Třetí knihy Mojžíšovy, na nějž klade důraz i křesťanská tradice: „Miluj bližního svého jako sebe sama“. Na tomto místě však třeba upozornit na možnosti překladu. „Chovej k svému druhu lásku, je jako ty,“ překládá stejné místo vrchní zemský rabín Efraim Sidon, a činí tak ve shodě s tradičním náhledem židovských vykladačů: Jak člověk projevuje lásku k sobě samému, nemůže být vždy měřítkem pro lásku k jiným, a milovat konkrétního člověka na příkaz také nelze. V každé lidské bytosti bez rozdílu je však třeba vidět to samé Boží obdarování, jakého se dostalo nám samým. A k tomu vyzývá i biblické Desatero.