V říši boha Radegasta. Výpravy do tajemných beskydských „ďůr“

Od roku 1979 organizoval Josef Wagner více než padesát mezinárodních expedic do oblasti Kavkazu, severního Norska nebo Krymu a své fotografie věnované výzkumu světového podzemí vystavoval v řadě zemí Evropy, mimo jiné v Itálii, Španělsku, Polsku či na Ukrajině. Nejraději se ale vrací na Moravu a do Beskyd. Svou novou knihu věnuje bájnému Radhošti a zdejším „ďůrám“, v nichž panuje strašlivý bůh Radegast.

Wagnerovo celoživotní zaujetí spojené s odhalováním tajemných podzemních prostor starobylého Radhoště, zbojníkovy jeskyně pod Lysou horou i temných hlubin pohádkové hory Kněhyně, začalo už ve druhé polovině šedesátých let minulého století při trampských výpravách inspirovaných četbou foglarovek, verneovek a londonovek. Staré opuštěné štoly či otvory mezi bloky pískovců slibovaly dobrodružství a romantiku a lákaly chlapce k průzkumu.

Vybavení nebylo kdovíjaké – obyčejné konopné lano, hornická přilba, baterka, havířské fáračky, boty-komisňáky (nejpevnější, jaké byly k dostání). Ale co rozhodně nechybělo, byla odvaha a zvědavost. „Takto vyzbrojeni jsme se vrhali na první výpravy do jeskyně Cyrilka na Pustevnách, do Ondrášových děr v Lysé hoře či do Kněhyňské jeskyně. Po prvních úspěších jsme začali snít o tom, že v Beskydech je určitě mnoho podobných jeskyní, které dosud nebyly objeveny a jejichž objevení čeká na nás.“

Skalní soutěska nazývaná Valašský kaňon|foto:Josef Wagner

Za bardem Četynou

Ale kde a jak začít? „Pátrali jsme všude možně po nejrůznějších knížkách a publikacích, ve kterých bychom se o beskydském podzemí dozvěděli něco bližšího. A tak jsme mimo jiné narazili i na útlou knížečku trojanovického rodáka, spisovatele a historika Bohumíra Strnadela-Četyny, bratra slavného českého malíře, grafika a ilustrátora Antonína Strnadela,“ objasňuje Wagner.

Četyna tvrdil, že brána do tajemné Radochovy studny je přímo v jeskyni Cyrilka.

Bohumír Četyna popsal v knížce se stručným názvem Radhošť nejen to, kde všude byly podle starých Valachů díry do podzemí, ve kterých salašníci uchovávali svoje mléčné výrobky, zejména sýry, ale také to, že již v 18. století pronikalo do tajemného podzemí Radhoště mnoho odvážlivců, a dokonce vytvořili první mapky bájných jeskyní.

Osobní setkání se zaníceným vypravěčem a znalcem valašské minulosti, pověstí, mýtů a lidových tradic vzbuzovalo v začínajících jeskyňářích ještě větší touhy. Četyna tvrdil, že jeskyně jsou určitě i pod Nořičí horou, že vedle jeskyně Volářka musí být další vstup do Radhoště a že brána do tajemné Radochovy studny je přímo v jeskyni Cyrilka. „Právě Cyrilka a Radochova studna nás lákaly nejvíce. Začali jsme prolézat i ty nejužší pukliny, kopat v koncových bodech chodeb, odstraňovat balvany.“ V květnu roku 1972 jako by se konečně mládenci přiblížili na dosah dávnému tajemství.

Stupňovitá skalní stěna na Gírové, ve které je většina vstupů do jeskyní|foto:Josef Wagner

Existuje Radochova studna?

Jeskyně Cyrilka měla původně délku všech chodeb kolem 160 metrů. Konce chodeb a pukliny byly většinou uzavřeny pískovcovými kameny a drtí. Po vyklizení suti a balvanů v jedné z úzkých puklin, která byla téměř neprůlezná, se objevil paprsek naděje. Vhazované kameny padaly za puklinou někam do hloubky. A podle zvuku hodně hluboko. Že by opravdu Radochova studna existovala? „Když jsme objev hlásili panu Četynovi, byl nadšený a věřil, že jsme studnu opravdu našli. Ale dostat se do ní znamenalo ještě hodně úsilí. Vstupu bránila nejen úzká puklina, ale i obrovský pískovcový blok, který jsme nazvali Osudový balvan. Puklinu a balvan jsme pak prosekávali více než rok. Vleže na boku, v bahně a ledové vodě. Na podzim roku 1973 jsme poprvé sjeli propastí do neznámých chodeb. Objevy jsme nazvali Nová část a postupně jsme jeskyni Cyrilku prodloužili o více než 300 metrů. Radochova studna to nebyla, ale naše úsilí a objevy prokázaly, že Beskydy ukrývají mnoho neznámých podzemních prostor,“ líčí Wagner.

Vstupu bránila úzká puklina, ale i obrovský pískovcový blok, který jsme nazvali Osudový balvan.
Josef Wagner

Další objevy na sebe nedaly dlouho čekat. „Pod Lysou horou jsme vykopali tři nové jeskyně, na hřebenu Kněhyně šest, další na Čertově mlýně. Stálou záhadou byla část radhošťského hřebene, nazývaná Záryje. Podle pověstí a bájí se právě tady propadly a zasypaly jeskynní chodby spojující jeskyni Cyrilku na Pustevnách a jeskyni Volářku pod vrcholem Radhoště. Nepřestávali jsme intenzivně bádat a kopat. Výsledkem byl objev poměrně rozsáhlých jeskyní nazvaných Salajka a Radegast,“ dodává Josef Wagner.

Velká propast je nejhlubší prostorou Kněhyňské jeskyně|foto:Josef Wagner

V hájemství bájného boha

Radhošť je erbovní horou Valachů. Dostal jméno podle staroslovanského boha Radgosta, jehož socha podle pověsti na hřebenu Radhoště stála. Mezi Labem, Sálou a Odrou žili prý v raném středověku Polabští Slované. Patřili k Západním Slovanům a jeden z jejich kmenů byl kmen Ratarů. Podle historiků neslo jejich sakrální hradiště název Retra nebo také Reidegost. Kronikář a biskup Dětmar z Merseburgu ve své Kronice z počátku 11. století kromě jiného praví, že „v kraji Ratarů stojí hrad Riedegost, trojhranný, se třemi branami, obklopený hlubokým lesem, pro obyvatele posvátně nedotknutelný“.

Radhošť je erbovní horou Valachů. Dostal jméno podle staroslovanského boha Radgosta.

V téže kronice se ale uvádí, že nejvyšší bůh Ratarů je nazýván Svarožic. Kdy a proč došlo k proměně původně slunečního božstva Svarožic v boha Radegosta, není zcela zřejmé. Radegost se od 11. století stává ochranným bohem kmene Ratarů a je zvláštní, že vedle pověsti slunečního boha získal i válečný význam, neboť prý proslul jako úspěšný účastník krvavých půtek. Z českého překladu latinského spisu Svatá Morava za časů Cyrila a Metoděje ocitujme pasáž o poněkud násilnických rysech údajného vládce beskydských hor.

„Král Radegost, původem Skytha, vynikající zuřivostí a krutostí proti nepřátelům, naklonil si Slovany svými barbarskými činy statečnosti tak, že kdykoli podnikl nějakou výpravu, pokaždé tento národ, více boji než pokoji zvyklý, ihned se svými ozbrojenci se k němu přidružil. Na výpravě proti moci římské za císaře Arkadia a Honoria, na níž Radegost Slovanům a Gothům slíbil, budou-li ho doprovázeti, že jim vydá v plen královnu měst – Řím, doprovázeli jej do boje hlavně obyvatelé slovanských a sarmatských národů.“

Objevitel řady beskydských jeskyní, fotograf, kameraman a speleolog Josef Wagner|foto:Archiv Josefa Wagnera

Podle Radegosta dostala jméno i posvátná hora Radhošť. Lidové legendy a pověsti říkají, že Radegostova modla stávala na louce mezi vrcholem hory a Černou horou. Pod modlou měla být hluboká prohlubeň, která byla vstupem do velkých podzemních síní v nitru Radhoště. Dodejme, že reálnou podobu dal postavě bájného boha beskydský sochař Albín Polášek, který se sice narodil ve Frenštátě pod Radhoštěm, ale emigroval do USA, kde se stal profesorem na akademii. Rodnému kraji a Beskydám zůstal věrný až do smrti. Podoba, kterou dal bohu Radegastovi, se stala ve slezském, moravském, českém, slovenském a částečně i polském prostředí ikonickou.

Svět pohádek a mýtů

Z názvů horských vrchů, jako je Radhošť, Tanečnice, Kněhyně a Stolová, je patrné, že byly v dávné době odvozovány od nadpřirozených jevů a pohanských rituálů, které byly spojovány nejen s mocným božstvem, ale i s čarodějnictvím, tajemnými znameními, čerty a podivnými úkazy. Například hora Velká Čantoryje (995 m n. m.) na česko-polském pomezí ukrývá prý v podzemí nejen poklady nesmírné ceny, ale po dlouhá staletí se o ní vyprávěly četné zkazky a pověsti.

Hora Velká Čantoryje prý ukrývá ve svém podzemí poklady nesmírné ceny.

Třeba se vypráví o kováři, kterého navštívil podivný rytíř oděný do lesklého brnění. Vyslovil podivné přání: vyrobit do tří dnů tři sta kalených podkov. Závdavkem mu dal hrst stříbrňáků, a když kovář po třech dnech úkol splnil, vyjeli oba pod vrchol Čantoryje, kde se před nimi otevřel veliký otvor ve skále. Uvnitř se skrýval mocný hrad s vojskem a kováři bylo řečeno, aby během jediného roku okoval tři sta koní slezských rytířů, přebývajících v hradních stájích. Když po roce kovář koně v podzemí opravdu okoval a vyšel na světlo boží obtěžkán pytlem zlaťáků a drahého kamení, kamenný hrad zmizel a Čantoryje opět zakryla vchod do podzemí. Tajemní rytíři zůstali uvnitř a od té doby se vypráví, že čekají, až bude nejhůř a Slezsko je požádá o pomoc.

Někdy jsou jeskyně opravdu prostorné|foto:Josef Wagner

Mocné vojsko možná zdejšímu lidu nabízelo naději, ale zlato, stříbro a drahé kamení nabízet nemohlo. Nic takového v podzemí nebylo. Dokonce i železných či jiných rud tu je málo. Přesto v Beskydech již od středověku probíhala bohatá těžba. Historické materiály uvádějí, že například v okolí Frýdlantu nad Ostravicí byly železné rudy dobývány již od 13. století. V 18. století představovalo Pobeskydí významnou oblast železářství v Českých zemích. Zvláště důležitá naleziště a tedy i těžba rud probíhala v okolí obce Malenovice. Rudy zde obsahovaly až 25 procent železa a těžba tady probíhala až do konce 19. století.

Přece jen poklady?

Léta páně 1828 napsal Jan Kadlec knížku určenou lidem toužícím po bohatství. V podstatě si vymýšlel, ale lehkověrní blouznivci jeho radám věřili. Podle nich bylo třeba vydat se do hory, „jak věděti sluší, dva dni v roce, v kterýchžto všecky poklady jsou osvobozeny, že duchové při nich prý nejsou: den na sv. Jakuba a Nanebevzetí Panny Marie… Když měsíce přibývá aneb leží ve znamení býka, kozorožce nebo panny, tehdy kopej na místě známém, kopej bez všech ceremonií, bez zaklínání, kopej vesele, osvobozený ode zlých myšlení a představování, bez strachu před duchy. Kopáči pokladu mají spolu mluviti, zpívati, ne zarmoucení, ale veselí býti mají, neb to zakázáno není...“

Kopej bez všech ceremonií, bez zaklínání, kopej vesele, osvobozený ode zlých myšlení.
Jan Kadlec v roce 1828

Zda si Josef Wagner a jeho přátelé během svých výprav do podzemí opravdu zpívají nebo projevují veselost, aby jim Radegast zůstal nakloněn, známo není. V každém případě ve svých výzkumech pokračují. Odklízejí kameny a suť z mnoha dalších terénních propadů či míst, prozrazujících v zimě existenci neznámého podzemí. Ve sněhu na povrchu totiž teplý vzduch stoupající z podzemí vytváří odtátá místa, speleology nazývaná „mastné fleky“. Právě takové indicie mohou svědčit o tom, že teplý vzduch stoupá z neznámé jeskyně. To jsou přesně stopy, které v duších objevitelů budí nejvyšší zaujetí a pro lidstvo znamenají drahé kamení nejcennější: touhu po poznání.