V Zelených světech nahlédneme do historie motyk a do soukromých a přesto otevřených zahrad

20. listopad 2020

Zopakujeme si, jak by měly vypadat hnízdní budky a krmítka a kam je správně umístit. No a dojde i na zahradnické cestování a fejeton Pavla Chlouby. 

Snad každý člověk zažívá v životě okamžiky, které se později ukážou jako průlomové. Můžou to být malé věci i velké události, plánované akce i náhodná setkání. Tvůrci pořadu Zelené světy – moderátorka Hanka Šoberová a zahradník Pavel Chlouba svorně tvrdí, že je potřeba nebát se a vydat se na cesty.

Zahrady jiných zahradníků vždy nabízejí něco nového – odlišný pohled na zahradu, nové druhy rostlin, autentické zkušenosti. Setkávání s cizími lidmi je svým způsobem magické, vede k otevírání mysli, k pokoře a k jinému vnímání zahradnické práce. Objevování krásy cizích zahrad se stalo dalším námětem k zamyšlení Pavla Chlouby:

Vrátka zahrady dokořán

Zelené světy

Když jsem si v roce 2004 pořídil při jedné z našich nizozemských cest knížečku Exkluzivní zahrady – zahradní průvodce, netušil jsem, jaký dopad to bude mít na můj další život. Tato knížka totiž obsahuje bohatý seznam zahradních adres, přesněji řečeno zahrad různých typů, které lze navštívit. Zahrady uvedené v této knížce jsou různé – od zahrad botanických, přes experimentální, zámecké, historické až po zahrádky soukromé.

Informace o otevřených soukromých zahradách mě zaskočily nejvíce. U každé z nich bylo uvedeno datum, kdy se otevírají pro veřejnost, a u některých byla připsána poznámka, že zahradu lze navštívit i v jiném období, po předchozí domluvě s majitelem. Vůbec jsem tomu nerozuměl – jak to jenom mysleli v té knize? Je přece možné, abych zavolal cizímu člověku a zeptal jsem se, jestli můžu k němu na návštěvu? Ano, bylo to nejenom možné, ale i běžné.

Později k této knize přibyly další, obsahem hodně podobné – například 1001 zahrad, které musíte vidět, než zemřete, nebo Zahrady zahradníků, či mnoho dalších. Ačkoliv každá z nich je jiná, jedno mají tyto knihy společné. Jsou velkou pobídkou k cestování. Lépe řečeno – k zahradnickému cestování. Z těchto knížek jsem pochopil, že ne až tak daleko od našich hranic funguje cosi, čemu se říká zahradnická turistika. Už samotná možnost cestovat za krásou zahrad byla fantastická, ale jít zaklepat na vrátka soukromé zahrady se mi prostě zdálo boží.

Natáčení Zelených světů

Tak jsme se s mojí ženou nadechli, sebrali zbytky odvahy, nabalili auto a v plné zahradnické sezóně jsme místo fyzické práce vyrazili na cesty. Později jsme k autu přidali autobus a vzácně i letadlo. Nejprve jsme si tyto cesty omlouvali tvrzením, že jsme vlastně v práci, později jsme to vnímali automaticky.

Naše první cesta nám otevřela nejenom pomyslná vrátka do různých zahrad, ale i mysl a celkové chápání smyslu našeho života. Bylo to prudce nakažlivé, nakaženi sami sebou a opojením z navštívených zahrad jsme pochopili, že každá cesta je přednáškou a terénním cvičením našeho celoživotního vzdělávání. Stihli jsme poznat mnoho lidí a jejich zahrad od těch nejlepších, až po ty hrůzostrašné.

Potkali jsme manželské páry v letech, které ještě ve vysokém věku s hrdostí udržují své zahrady, řežou vysoké živé ploty a plejí mezi trvalkami. Viděli jsme se sochařem, který nás vzal do svého ateliéru s výhledem do zahrady, s dámou, které by mnohem lépe slušel v ruce bičík, nežli rýč či vidle. S otevřenou náručí nás přijali dva kluci žijící ve společné domácnosti a třetí, který jim vypomáhal. Jejich zahrada byla tak romantická, jak jen to bylo možné. V Belgii jsme stihli navštívit nádhernou zahradu, kterou majitelé v den naší návštěvy otevírali úplně naposledy. Také jsme navštívili zahradu plnou růží, která byla hrdým majetkem chlapíka, který pověsil na hřebík řeznické řemeslo, aby se mohl věnovat královnám květin. Říkal, že už ho nebaví zabíjet prasata, že raději bude plet mezi ostrými trny růžových keřů.

Natáčení Zelených světů

Navštívili jsme zahradu dvou tet, které se mají rády tak moc, že společně, téměř bez chlapské pomoci vytvořily nádherný zahradní prostor. Při návštěvě skotského zámku Abbotsford jsme museli natvrdo utéct z prohlídky našemu místnímu průvodci ze zámku přes otevřené dveře jedné z komnat, neboť bychom jinak vše věděli o spisovateli siru Waltru Scottovi, ale o tamní zahradě nic.

Na všech těchto zahradách jsme dýchali čistý vzduch, poslouchali zpěv ptáků a snili své sny při pohledu na ztvárněné sny jiných. Přemýšleli jsme v některých situacích, proč vlastně vznikly a co jejím prostřednictvím zahradník vlastně zamýšlel. Fotili jsme si všechno krásné, ale i to, co nám v tu chvíli nedávalo smysl, neboť jsme žili v naději, že nám to dá smysl až doma, kdy budeme prohlížet tyto snímky během dlouhých zimních večerů. Během těchto cest jsme se naučili pozorovat zahradní děje ve zrychleném režimu, když bylo nad slunce jasné, že naši vymezenou dobu na prohlídku zahrady prostě nebudeme moci natáhnout ani o minutu navíc.

Naučili jsme se pozorovat zahradu a rostliny ve spalujícím žáru a užili jsme si i několikahektarový prostor v absolutní samotě, když zahradu zkrápěly přívaly studeného britského deště. Po návštěvě každé zahrady jsme se často vraceli do auta či autobusu fyzicky vyčerpáni, ale obvykle ve štěstí, naději a víře, že jednou něco podobné dokážeme také.  Když jsme otevírali a zase za sebou zavírali možná stou zahradní branku, zrodilo se v našich hlavách definitivní rozhodnutí.

Netušili jsme ještě kdy, ale s jistou jsme věděli, že se do této velké, smysluplné hry zapojíme také. Byla to už jenom otázka času, kdy veřejnosti oznámíme tuto magickou větu: „Naši milí, zveme vás na návštěvu – vrátka naší zahrady otevíráme dokořán.“

autoři: Český rozhlas České Budějovice , Pavel Chlouba
Spustit audio