Velké návraty, velká překvapení a velké radosti

Začněme skvělou zprávou. Martin Carthy ve svých čtyřiaosmdesáti letech patří k největším žijícím legendám britského folku, který pomáhal formovat a uvádět k životu. Letos v květnu znovu vydal své debutové album Transform Me Then Into A Fish z roku 1965. Přestože brilantní kytarista a zpěvák některé skladby vynechal a některé naopak přidal, nemůže být pochyb o tom, že v britském akustickém folku představuje dodnes milník. Setkalo se s obrovským zájmem a k naprostému překvapení za něho byl Martin Carthy nominován na letošní Mercury Prize jako nejstarší umělec v historii této prestižní hudební ceny. Takže až budou 16. října v Newcastle vyhlášeny konečně výsledky, držme Martinovy mezi hvězdnými britskými popovými a rockovými hvězdami palce.

Ghanský hudebník, zpěvák a raper Ata Kak je z rodu geniálních samouků, kteří přestali věřit své tvorbě pod tlakem drtivého neúspěchu. Když v 90. letech doma na koleně natočil album Obaa Sima, prodaly se na kazetě pouhé tři kusy. Z čehož usoudil, že mu dráha hudebníka není souzená a začal se živit, čím se dalo, dokonce kopal hroby. Aniž by tušil, že ho o deset let později začne intenzivně hledat Brian Shimkovitz z Los Angeles ohromený albem do té míry, že kvůli němu založí label Awesome Tapes from Africa, aby světu představil podobné nedostupné nahrávky z Afriky. Dopadlo to dobře, nakonec se potkali. Album znovu vyšlo v remasterované podobě a Ata Kak se letos stal hvězdou festivalu v Glastonbury. Mezitím natočil druhé album Batakari, které sice vyjde až v listopadu, ale už dnes je okolo něho pořádný mediální mumraj. A první singl Yasi Town naše očekávání napíná, jak elektrický drát pod napětím.

Velký návrat libanonské elektropopové zpěvačky Yasmine Hamdan po osmi letech provází rozpor mezi bezpečím pařížského exilu a válečnými traumaty vzdáleného Libanonu. Mezní stavy vetknula také do názvu alba I Remember I Forget, tedy pamatuji si a zapomínám. Třeba na to, jak zpívá v ústřední skladbě, že vražda je prý normální, a stejně tak manipulace, zastrašování a loupeže.

“Pokud sledujete dění v Libanonu, tak jistě víte, jak úzce je propojené s izraelsko-palestinským konfliktem, který, ještě předtím, než nedávno krutě eskaloval, překryla další tragédie: exploze nezodpovědně uskladněného dusičnanu amonného v bejrútském přístavu, při které 4. srpna 2020 zemřeli stovky lidí a došlo ke zničení velké části města. Yasmine Hamdan se o výbuchu dozvěděla minutu poté od sestry a své zoufalství zanesla do skladby Hon, ve které zpívá: „Televize je zapnutá a mé tělo se třese. Co k tomu říct? Jsme malá země s otevřenou ránou.“

Až do roku 2012 připomínala skupina Radio Tarifa mezi fúzemi andaluského flamenka s vlivy Středomoří, rocku a středověké hudby doslova maják, co se tyčí na Gibraltaru. Název si zvolila záměrně a také ho na počátku 90. let vysvětlila: „Sedněte si v Tarifě před kavárnu a rozhlédněte se. Zjistíte, že jste se ocitli uprostřed křižovatky obnášející veškerou bohatost kultur, které na lodích projíždějí do Afriky, Středomoří, Evropy i Středního východu. Naše skupina bude symbolem takové křižovatky“. Po vydání prvního alba ale otcové zakladatelé, zpěvák Benjamin Escorzia a multiinstrumentalisté Vincet Molina a Faín S. Dueňas zjistili, že v městečku Tarifa, odvěkém strážním místě Gibraltarského průlivu, existuje stejnojmenná rozhlasová stanice. Jednoho dne jim totiž její majitel a zároveň jediný speaker zatelefonoval, aby si album vyžádal. Poslali mu ho, a přitom se dozvěděli, jak své rádio provozuje: pustí hudbu a jde na pivo a teprve až když za ním přijdou posluchači, že rádio ztichlo, vstane a jde vyměnit desku. Podobný klídek se dal vždycky vztáhnout i na hudbu Radia Tarifa: přestože hráli hudbu rytmicky žhavou jak rozpálená kamna, vyzařoval z ní klid zvolna ubíhajícího času maurských tarifských uliček. Skupina patřila dlouhá léta mezi respektované stálice mimořádné a nadčasové hudby, smrt zpěváka Benjamína Escorizy ji ovšem v roce 2012 umlčela. Ne nadobro, jak se předpokládalo, což potvrzuje právě vydané album La Noche.

Radio Tarifa sice na papíře tvořila ústřední trojice, ve skutečnosti se skupina na koncertech a ve studiu rozšiřovala o další muzikanty. Této praxe se držela také při natáčení alba La Noche, namísto nenahraditelného Benjamína Escorizy ale posloucháme hned devět španělských hlasů, mezi nimi třeba zpěvačku Blancu Paloma. Jestli se u Radio Tarifa jedná o pouhé přihlášení se o slovo nebo příslib nastartování nové kariéry uvidíme. Byla by ale věčná škoda, kdyby znovu na tak dlouho ztichla

Snad na každé zmínky ohledně hudby z Mauretánie většinou padne jediné jméno: Noura Mint Seymali. Není na tom nic divného, zpěvačka už dlouhá léta patří k nejvýraznějším reprezentantům kultury pouštního státu. Vrací se na scénu po devíti letech a doslova triumfálně. V říjnu na veletrhu Womex přebere nejvyšší ocenění za celoživotní dílo a v listopadu ji vychází nové album Yenbett.

Určitě se k němu vrátíme, takže zatím jen pár slov. Opět stojí na prolínání umění mauritánských griotů, kterým se říká iggawen, zvuků harfy ardin a loutny tinidit s elektrickou kytarou manžela Jeicha Ouldem Chighalym Noura. Impozantní hlas Noury se pak stává spojnicí mezi pouštním blues a garážovým rockem. Album Yenbett, což v arabském dialektu hassaniya znamená růst, se tentokrát skoro celé natáčelo u Noury doma, v saharské metropoli Nouakchottu a produkce se ujal její dlouholetý bubeník Matthew Tinari s americkým baskytaristou Mikey Coltunem, stojícím léta po boku nigerského kytaristy Mdou Moctara.