Velké návraty, velká překvapení a velké radosti

Už dlouho nepřišel podzim s tak silnou hudební nabídkou a s tak dobrými zprávami. Nová alba Yasmine Hamdan, Noury Mint Seymali nebo Ataka Kana aspirují na události roku. Nebo na ně alespoň dlouho nezapomenete.

Začněme skvělou zprávou. Martin Carthy ve svých čtyřiaosmdesáti letech patří k největším žijícím legendám britského folku, který pomáhal formovat a uvádět k životu. Letos v květnu znovu vydal své debutové album Transform Me Then Into A Fish z roku 1965. Přestože brilantní kytarista a zpěvák některé skladby vynechal a některé naopak přidal, nemůže být pochyb o tom, že v britském akustickém folku představuje dodnes milník. Setkalo se s obrovským zájmem a k naprostému překvapení za něho byl Martin Carthy nominován na letošní Mercury Prize jako nejstarší umělec v historii této prestižní hudební ceny. Takže až budou 16. října v Newcastle vyhlášeny konečně výsledky, držme Martinovy mezi hvězdnými britskými popovými a rockovými hvězdami palce.

Ghanský hudebník, zpěvák a raper Ata Kak je z rodu geniálních samouků, kteří přestali věřit své tvorbě pod tlakem drtivého neúspěchu. Když v 90. letech doma na koleně natočil album Obaa Sima, prodaly se na kazetě pouhé tři kusy. Z čehož usoudil, že mu dráha hudebníka není souzená a začal se živit, čím se dalo, dokonce kopal hroby. Aniž by tušil, že ho o deset let později začne intenzivně hledat Brian Shimkovitz z Los Angeles ohromený albem do té míry, že kvůli němu založí label Awesome Tapes from Africa, aby světu představil podobné nedostupné nahrávky z Afriky. Dopadlo to dobře, nakonec se potkali. Album znovu vyšlo v remasterované podobě a Ata Kak se letos stal hvězdou festivalu v Glastonbury. Mezitím natočil druhé album Batakari, které sice vyjde až v listopadu, ale už dnes je okolo něho pořádný mediální mumraj. A první singl Yasi Town naše očekávání napíná, jak elektrický drát pod napětím.

Velký návrat libanonské elektropopové zpěvačky Yasmine Hamdan po osmi letech provází rozpor mezi bezpečím pařížského exilu a válečnými traumaty vzdáleného Libanonu. Mezní stavy vetknula také do názvu alba I Remember I Forget, tedy pamatuji si a zapomínám. Třeba na to, jak zpívá v ústřední skladbě, že vražda je prý normální, a stejně tak manipulace, zastrašování a loupeže.

“Pokud sledujete dění v Libanonu, tak jistě víte, jak úzce je propojené s izraelsko-palestinským konfliktem, který, ještě předtím, než nedávno krutě eskaloval, překryla další tragédie: exploze nezodpovědně uskladněného dusičnanu amonného v bejrútském přístavu, při které 4. srpna 2020 zemřeli stovky lidí a došlo ke zničení velké části města. Yasmine Hamdan se o výbuchu dozvěděla minutu poté od sestry a své zoufalství zanesla do skladby Hon, ve které zpívá: „Televize je zapnutá a mé tělo se třese. Co k tomu říct? Jsme malá země s otevřenou ránou.“

Až do roku 2012 připomínala skupina Radio Tarifa mezi fúzemi andaluského flamenka s vlivy Středomoří, rocku a středověké hudby doslova maják, co se tyčí na Gibraltaru. Název si zvolila záměrně a také ho na počátku 90. let vysvětlila: „Sedněte si v Tarifě před kavárnu a rozhlédněte se. Zjistíte, že jste se ocitli uprostřed křižovatky obnášející veškerou bohatost kultur, které na lodích projíždějí do Afriky, Středomoří, Evropy i Středního východu. Naše skupina bude symbolem takové křižovatky“. Po vydání prvního alba ale otcové zakladatelé, zpěvák Benjamin Escorzia a multiinstrumentalisté Vincet Molina a Faín S. Dueňas zjistili, že v městečku Tarifa, odvěkém strážním místě Gibraltarského průlivu, existuje stejnojmenná rozhlasová stanice. Jednoho dne jim totiž její majitel a zároveň jediný speaker zatelefonoval, aby si album vyžádal. Poslali mu ho, a přitom se dozvěděli, jak své rádio provozuje: pustí hudbu a jde na pivo a teprve až když za ním přijdou posluchači, že rádio ztichlo, vstane a jde vyměnit desku. Podobný klídek se dal vždycky vztáhnout i na hudbu Radia Tarifa: přestože hráli hudbu rytmicky žhavou jak rozpálená kamna, vyzařoval z ní klid zvolna ubíhajícího času maurských tarifských uliček. Skupina patřila dlouhá léta mezi respektované stálice mimořádné a nadčasové hudby, smrt zpěváka Benjamína Escorizy ji ovšem v roce 2012 umlčela. Ne nadobro, jak se předpokládalo, což potvrzuje právě vydané album La Noche.

Radio Tarifa sice na papíře tvořila ústřední trojice, ve skutečnosti se skupina na koncertech a ve studiu rozšiřovala o další muzikanty. Této praxe se držela také při natáčení alba La Noche, namísto nenahraditelného Benjamína Escorizy ale posloucháme hned devět španělských hlasů, mezi nimi třeba zpěvačku Blancu Paloma. Jestli se u Radio Tarifa jedná o pouhé přihlášení se o slovo nebo příslib nastartování nové kariéry uvidíme. Byla by ale věčná škoda, kdyby znovu na tak dlouho ztichla

Snad na každé zmínky ohledně hudby z Mauretánie většinou padne jediné jméno: Noura Mint Seymali. Není na tom nic divného, zpěvačka už dlouhá léta patří k nejvýraznějším reprezentantům kultury pouštního státu. Vrací se na scénu po devíti letech a doslova triumfálně. V říjnu na veletrhu Womex přebere nejvyšší ocenění za celoživotní dílo a v listopadu ji vychází nové album Yenbett.

Určitě se k němu vrátíme, takže zatím jen pár slov. Opět stojí na prolínání umění mauritánských griotů, kterým se říká iggawen, zvuků harfy ardin a loutny tinidit s elektrickou kytarou manžela Jeicha Ouldem Chighalym Noura. Impozantní hlas Noury se pak stává spojnicí mezi pouštním blues a garážovým rockem. Album Yenbett, což v arabském dialektu hassaniya znamená růst, se tentokrát skoro celé natáčelo u Noury doma, v saharské metropoli Nouakchottu a produkce se ujal její dlouholetý bubeník Matthew Tinari s americkým baskytaristou Mikey Coltunem, stojícím léta po boku nigerského kytaristy Mdou Moctara.

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.