Virus jménem láska k rozhlasu

Napadlo vás v dubnu 1995, kdy se poprvé vysílaly Toulky českou minulostí, že vás čeká každotýdenní tvrdá práce na skoro čtvrt století?

Nenapadlo. Považoval jsem totiž za nemožné převést knižní Toulky do rozhlasové podoby. Zapůsobilo však to, co snad na každého mužského. Dramaturg v roli hada, nabízejícího jablko ze stromu poznání, mi řekl: „Ale ty to dokážeš.“ Zásah do ješitnosti, najmě té pánské, má už úspěch předem zaručen.

Toulky českou minulostí 1-1000|foto: Radioservis

Co na vaše mimořádné zaujetí rozhlasem (a zejména Toulkami) říkala vaše rodina?

Moje paní pro mne měla pochopení. Tvořila zázemí, obranný val, který mi dával oporu. Neváhala mě pochválit, ale to nebylo to nejdůležitější. Hlavní je, že jsem ji měl po boku. Ani jsme nemuseli mluvit, stačilo, když jsme si byli nablízku. Jenom jsme si mohli stát bok po boku ještě nějaký čas. Její svíčka však zhasla příliš brzy.

Komu byste chtěl za léta strávená na palubě korábu jménem Toulky nejvíc poděkovat?

Všem, kteří na té lodi sloužili. Od kapitána přes prvního a druhého lodníka až k veslařům, kteří se dostavovali pravidelně, abychom urazili na hladině dějin nějaký ten mořský uzel, ať už to byli Ivana Valešová, František Derfler, Igor Bareš, Igor Dostálek, Vladimír Krátký, samozřejmě náš knižní inspirátor Petr Hora-Hořejš, loďmistr a jinak mistr zvuku Josef Daněk a nemůžeme minout ani kapitánskou kabinu, obývanou režisérem Jaromírem Ostrým. A znovu musím připomenout svoji manželku Olinku. Bez ní bych nenapsal vůbec nic.

V čem spatřujete kořeny mimořádného úspěchu rozhlasových Toulek?

Lidi mají rádi příběhy. Samy o sobě třeba nejsou nijak převratné, světodějné, ale zapadají jako různobarevné kamínky do velké mozaiky dějin. Kdyby nebyly do té mozaiky zasazeny, tak by tam zelo prázdné místo. Posluchači asi tento pořad adoptovali, byly to jejich Toulky, ať už sloužily pouze jim či členům rodiny, anebo třídám na základních školách a gymnáziích, ba díky internetu ve vzdáleném světě, nejenom u sousedů, ale i u našich krajanů v Kanadě, Spojených státech, na Novém Zélandu, v Thajsku a kdo ví kde ještě. Velice často se ze všech těch dálek ozývalo jediné slovo vlast. Slůvko, na které jsme skoro zapomněli.

Slovo „toulka“ v sobě spojuje odhodlání poznávat svět, ale i touhu odhalovat různá tajemství a prožívat romantická dobrodružství. Vzpomínáte si, kam vedla vaše první klukovská toulka?

Mám moc rád Vysočinu a Jeseníky, a tak jsem se vydal na túry, ledva jsem dostal občanský průkaz. Nedaleko Vírské přehrady na Svratce leží trojice hradních zřícenin, které kdysi střežily cestu z Čech na Moravu. Do spáry jedné z nich - Zubštejn se jmenuje - jsem vložil ve svých osmnácti letech jednu korunu československou, abych měl jistotu, že se sem vrátím. Vrátil jsem se. Ale už jsem se tam dlouho nevydal.

Jakou roli hráli na začátku vaší cesty za tajemstvím světa rodiče?

Nebyli to ani tak rodiče, jako můj dědeček z máminy strany, který se ve svém nejmladším vnukovi viděl a dělalo mu náramné potěšení děsit mne příběhy ze špilberských kasemat anebo jak to Švédové před Brnem na konci třicetileté války projeli. Vracel jsem se z těch vycházek s očima vytřeštěnýma, babička mu vyčinila, zatímco děda - říkal jsem mu dóda - se tiše uculoval. Pak se u šálku s kafem, do kterého si namáčel chleba, svěřil, jak ho zlobí noha, do které se mu trefil italský sniper za první světové války kdesi na Piavě.

Co jste jako kluk rád četl, na co jste chodil do kina, co jste poslouchal v rádiu a na co jste se díval v televizi?

Vyrostl jsem na příbězích hrdinného kapitána Korkorána, Robinsona Crusoea, také na románech Roberta Louise Stevensona, rád jsem četl a potom sledoval v televizi ostravské Lovy beze zbraní a v nich spisovatele Jaromíra Tomečka. V rádiu jsem objevil v polovině šedesátých let Mikrofórum a v něm Pavla Tumlíře. A co se kina týče, když jsem vyrostl z Fanfánů Tulipánů a Tří mušketýrů, dával jsem přednost souhvězdí našich i cizích režisérů, hlavně Františku Vláčilovi, Miloši Formanovi, Ingmaru Bergmanovi, Federicu Fellinimu, Michelangelu Antonionimu. Jména, která možná dnešním mladým moc neříkají, pro mou generaci však jsou jejich filmy erbovní.

Co vlastně odstartovalo vaši rozhlasovou kariéru?

Byla to hlavně práce na pořadu Šipka mladých cestovatelů, s nímž jsem procestoval tuším všech sto čtrnáct tehdejších okresů Československa a odevšad jsem přinesl několik příběhů. Od Aše až po Čiernou nad Tisou. Šetřil jsem svému zaměstnavateli peníze na cestovní výlohy, jelikož jsem s magneťákem v batůžku obešel republiku pěšky. V jednom případě se mi to málem nevyplatilo, protože jsem byl zadržen u Kaplice v jižních Čechách s podezřením, že chci za kopečky. Kopečky jsem měl rád, ale dával jsem přednost těm našim. Několik dlouhých hodin, strávených v zemljance v lese, mě utvrdilo v přesvědčení, jak pevně stojíme na stráži míru. Nakonec mě pustili, ale ještě dlouho se za mnou blýskala sklíčka dalekohledu pohraniční stráže.

Jaké tři základní znaky by měl mít dobrý rozhlasový pořad?

V prvé řadě je to nejspíš pravdivost, pokud nám tedy naše znalosti, zkušenost a charakter nedovolují říkat něco jiného, než co si skutečně myslíme a o čem jsme přesvědčeni. Potom by to byla poutavost. Stačí chytnout se drápkem a už vám posluchač neuteče anebo nepřeladí. A v neposlední řadě bych trval na řemesle. Nevím, co by mi byl platný teoreticky zdatný truhlář, instalatér, automechanik, kdyby si nedokázal se svým „materiálem" poradit, umět ho zpracovat, dát mu náležitou formu, v níž se ovšem nalézá obsah. Jinak je to balast.

Když ponechám stranou Toulky, který z vašich autorských seriálu či poradu je vaším „nejmilovanějším dítětem“?

Měl jsem moc rád Šipku, se kterou jsem zcestoval republiku. S Jaromírem Ostrým jsem moc rád vysílal víkend co víkend řadu let Trefu a po ní sérii setkání jednoho skutečného lékaře a dvou hypochondrů Jak na tom jsem, pane doktore?. A v současné době je mým hýčkaným dítětem, tedy spíše už vnoučetem, každonedělní Račte vstoupit. I ten si našel svoji obec posluchačů, navzdory stížnostem, že při jeho poslechu zase někde připálili nedělní oběd. O tento pořad bych v současné podobě nerad přišel a věřím, že ani Brno.

Co je podle vás živnou půdou, z níž se v éteru rodí rozhlasová osobnost?

Je třeba ty lidi naočkovat, tak jako mě svého času infikoval profesor Kovářík. Virus, který jsem dostal do krve, se jmenuje láska k rozhlasu. Být rozhlasákem není jenom kolonka ve smlouvě, ale srdeční záležitost. Myslím si, že toto médium má i v dnešní době, nahuštěné přemírou lákadel, svoje místo, právě pro tu nesmírnou blízkost člověka u mikrofonu k člověku u rádia. Blíže už to snad při rozhovoru lidí s lidmi nejde.

Důvěrné oslovení, s nímž každý týden přistupujete ke svým posluchačům Milí moji, je docela nezvyklé. Jak se zrodilo?

Na Slovensku. To jsem natáčel na Oravě, pamatuji si, že ve jméně měla ta obec přídavné jméno Veselá nebo Veselé, už přesně nevím, a tam mi krásně zazpíval školní sbor, který se kvůli návštěvě z nepředstavitelně vzdáleného Brna převlékl do krojů. Já jsem poděkoval, jak se sluší a patří, a paní učitelka pravila: „Tak to vidíte, páčilo sa to, milí moji." Doma jsem ktomu oslovení přidal jenom pozdrav Dobrý den a od té doby nemusím první větu v Račte vstoupit ani v každodenních Deníčcích vymýšlet.

Tak trochu „vedlejším produktem" vaší rozhlasové tvorby je sbírání nahrávek hlasů zvonů...

Zvon skutečně nemá zvuk. Zvon má hlas. A ten se rozléhá nad městem, vesnicí, nad krajinou jako poselství klidu, míru, pokoje. Pamatuji si nedělní vyzvánění z celého svého dětství, protože židenický kostel sv. Cyrila a Metoděje stojí docela nablízku. Kdybychom ten kostel a taky školu a ještě pár dalších náležitostí měli na samém začátku 20. století, mohly se Židenice stát městem. No, tehdy se dostalo na Královo Pole a na Husovice, ale stejně jim ta samostatnost dlouho nevydržela, po vzniku ČSR je spolklo Velké Brno. Od té doby se říká, málo se to ví, že je něco velké jako Brno. Zvony u nás zvoní stále krásně, mají nádherný souzvuk.

Nemusím zdůrazňovat, co ve vašem profesním životě znamená číslo 1218. V neděli 28. října byl pod tímto číslem odvysílán definitivně poslední díl Toulek českou minulostí. S jakými pocity se loučíte se suverénně nejposlouchanějším cyklem v dějinách Českého rozhlasu?

Mohl bych citovat Jaroslava Seiferta, že se něco překrásného končí, tento pocit si v sobě chovám. Jenomže on ten verš pokračuje ještě dál, totiž že se něco možná ještě krásnějšího začíná. A já doufám, že ano. Že na Toulky českou minulostí se podaří navázat Novými Toulkami - jak je zatím nazýváme -, ve kterých bychom rádi přinášeli už nikoli události, ale lidské příběhy, tedy příběhy osobností známých, ale třeba i neprávem zapomenutých, i když jejich životní příběh by vydal na román. Základ seznamu mám, teď jenom aby si Nové Toulky neuřízly kšandy, jak říkával můj dědeček, c. a k. soldát z Piavy.

Neprocházíte zrovna šťastným obdobím, pokud jde o váš osobní život. Existuje podle vás nějaký lektvar, jímž lze léčit a ošetřovat životní šrámy?

Takový lektvar si musí každý uvařit sám. Je dost lidí, kteří vám projeví účast, někteří nabídnou pomocnou ruku, vy cítíte jejich podporu, ale s bolestí, kterou máte v sobě, se musíte venkoncem vyrovnat sami. Zemřela mi manželka. Byla mou nejlepší kamarádkou, ba co víc, takovým mým andělem strážným. Je mi po ní smutno. Hodně mi pomohly moje děti a pak práce. Obého se mi dostává hodně a já jsem oběma mým rodinám, té pokrevní i té rozhlasové, upřímně vděčen.

Má člověk, který se ocitne ve zdánlivě bezvýchodné situaci, právo ztrácet naději?

Naděje umírá naposledy, to se taky říká, ale i ona je smrtelná. Dokud však dýcháme, tak doufáme, dokud doufáme, žijeme - daleko líp, než bych to svedl já, to řekl pan Descartes. A měl pravdu. Když jsem se probíral pozůstalostí mé ženy, našem jsem i lístek, napsaný její rukou, a na něm slova: „Pane, dej mi jasnou mysl, abych se dokázal smířit s tím, co nemohu změnit, abych měl odvahu změnit to, co změnit mohu, a abych to dvojí vždycky rozeznal." Tento vzkaz jsem musel najít. Čekal na mě.

Platí stále vaše životní motto zveřejněné na webu Českého rozhlasu: Je lépe zapálit jednu svíčku než proklínat tmu?

Samozřejmě platí. I taková nanicovatá maličkost, jakou je zapálení pouhé svíčky, je nesrovnatelně znamenitější stopa, již na tomto světě zanecháváme, než kdybychom jen proklínali tmu. Svíčka znamená světlo, které nejenže ozařuje naše okolí, ale zažehává plamínek poznání i uvnitř nás samých. Nejenom poznání. Taky lásky, která je tím světlem nejsilnějším.