Vítkovická ‚struha‘. Důležitá byla pro průmysl, sloužila i dětem
Byla ideální místem pro dětská dobrodružství, dospělým posloužila pro zalévání zahrádek a vítkovickým železárnám vedla vodu pro průmyslový provoz. Řeč je o vítkovické strouze, místními zvané struha.
Ona struha byla nedílnou součástí života průmyslových ostravských Vítkovic. Původní mlýnská strouha vedla kdysi od jezu na řece Ostravici téměř souběžně s Místeckou ulicí až k ředitelství železáren. Přiváděla vodu potřebnou pro průmysl, taky byla ale důležitá pro obyvatele a hlavně pro místní děti.
„Tady se právě oddělilo staré rameno řeky od koryta strouhy, kterou potom železárny využily jako vodního zdroje pro své továrny,“ vysvětluje naše průvodkyně, vítkovická rodačka a pamětnice Lenka Kocierzová. „Teď se půjdeme podívat pod takzvanou Polaneckou spojku, protože tam ta struha odjakživa podtékala,“ vede nás pod železniční trať.
Podle staré literatury byla vítkovická struha původně mlýnským náhonem, který pokračoval do centra Ostravy a navazoval na další strouhy. Pro tehdejší děti to byl vodní svět.
„Rodiče neradi viděli, když jsme do té struhy chodili. Ale my jsme toho využívali! Dodneška mám jizvu na koleni, jak jsem se tam učila plavat. A dětí se tam tehdy potulovalo hodně,“ vzpomíná paní Kocierzová.
„Z domu jsme vyběhli v trenýrkách, vykoupali jsme se a šli zase domů. Víte, dnes se zakazuje kdeco, dříve se mohlo všecko a lidé to užívali racionálně a všemi doušky,“ dodává vítkovický rodák Karel Hercík.
Takové termály
Vítkovickou struhu ale kromě dětí využívali hlavně dospělí k zalévání zahrádek. Ještě v padesátých letech tam byly malé domky, ze zahrádek vedly schody do strouhy.
„Železárny braly tu vodu k chladícím věžím. Tam byly obrovské turbíny, které stříkaly tu vodu a my děti jsme se tam samozřejmě nechávaly skrápět. A pamětníci muži vám vzpomenou, že od těch chladičů tekla ta voda v korytu teplá, takové termály,“ směje se Lenka Kocierzová.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
