Vzpomínka na listopad

Volala na mě, ať uhnu, že vůbec nevidí. Já to zpočátku neslyšel, protože všude kolem byl hrozný hluk. Pak jsem se jí marně snažil vysvětlit, že uhnout nemám kam. Mimochodem, později jsme s Lenkou chvíli chodili, ale to není podstatné. V ten den mě už bolela ruka. Ta tyč nebyla z nejlehčích a po půlhodince se docela pronesla. Od tohoto listopadového pozdního odpoledne v mém rodném Gottwaldově jsem už nikdy transparent v ruce nedržel.

To je moje nejživější vzpomínka na jednu z demonstrací. S celým školním divadlem jsme stáli pod vlastnoručně vyrobeným transparentem, na kterém bylo napsáno - Loni s Havlíčkem, letos s Havlem. Asi tomu nikdo moc nerozuměl, ale my věděli, že repertoár Karla Havlíčka Borovského už můžeme ozvláštnit něčím trezorovějším. Pamatuji si na zvláštní atmosféru kolem stánků, kde dobrovolníci rozdávali primitivně kopírované dokumenty a prohlášení, jak se o všem diskutovalo - jakoby někdo koupil nové baterie do vysloužilého autíčka na ovládání. Byl jsem tehdy ve třetím ročníku gymnázia a svět ke mě ještě doléhal hodně zpovzdálí, takže jsem chápal asi tak desetinu všeho kolem. Ale ta atmosféra, ta stála za to. Pak někdo začal skandovat jednoslabičné "Zlín" a za rekordně krátkou dobu se město Gottwaldov skutečně vrátilo ke svému starému jménu.

Ano, atmosféra byla skvělá, ale nikdy bych ji nechtěl prožít znova. Je to takové do větru zvolané přání, ale kéž bychom už nemuseli s nesvobodou nikdy bojovat. Ani teď, ani za rok nebo za desetiletí. Můžeme si stěžovat na všechno v dnešním světě, ale pořád je tu svoboda. Dobrá, špatná, ale svoboda.