Yilian Cañizares: Spirituální poselství o toleranci a lásce
I kdybychom zpívající kubánskou houslistku neslyšeli po boku Omara Sosy nebo Ibrahima Maaloufa, stejně bychom tipovali, že s nimi někdy dala řeč o hudební alchymii nelimitovanou žánry a zeměpisem. Album Eruzelie, nejepičtější své kariéry, natáčela v New Orleans, inspirace pro příběhy afrických otroků ale čerpala doma a na Haiti.
Říká o sobě, že se cítí jako sopka a bez možnosti volně vytrysknout do všech směrů by prý vyhasla. Proto, i když v mládí vyhrávala jednu houslovou soutěž za druhou, svět klasiky nakonec opustila. „Miluji klasickou hudbu, ale čím víc jsem snila o dráze virtuosky, tím víc jsem si uvědomovala, že to nejsem já. Tvůrčí svoboda je pro mne nejdůležitější,“ tvrdí jedinečná zpěvačka, houslistka a skladatelka z Havany, u níž nemá cenu se divit, proč z afro-kubánských tradic přeskakuje k jazzu, rocku, hip hopu nebo popu. Tím spíš, že už dvacet let žije ve Švýcarsku a světoobčanství přijala jako výzvu: osobní i uměleckou. Ráda také vypravuje, jak ji v Itálii kdysi věnovali portrét s vepsaným vzkazem: „Holka, ve svém životě můžeš dělat cokoliv, co budeš chtít.“
Mezinárodní kapelu pojmenovala The Maroons, odkazující na uprchlé africké otroky, symboly svobody a hrdosti v Latinské Americe a v Karibiku, kde dokázaly úspěšně měnit historii; třeba na Haiti po povstání otroků vznikl po roce 1804 první svobodný státu černochů mimo Afriku. Tehdy tisíce černých Haiťanů, brzy následovaných Kubánci, uteklo do přístavu New Orleans představující od svého založení v roce 1718 tavící kulturní kotlík, do něhož zprvu, než do něho vstoupili Američané z budoucích Spojených států, vkládali ingredience především Francouzi a Španělé, umožňující africkým otrokům daleko svobodnější život, což vedlo k tomu, že se rasově smíšené New Orleans mohlo vydat „alternativní cestou rozvoje afro-americké kultury“, do níž dodnes výrazně promlouvají Haiťané s Kubánci.
Název alba Eruzelie nezvolila Yilian náhodou: jde o haitskou voodoo bohyni lásky, svobody a ženskosti. V příbězích vyjadřuje hold jak kreolské kultuře, tak kubánskému synkretickému náboženství santeria, stejně jako voodoo s kořeny v západní Africe. „Zpívám o velmi osobních tématech, hlavně, co dnes znamená být ženou a sdílím spirituální poselství Erzuelie o toleranci a lásce, které dnes svět potřebuje víc než kdy jindy. Je to můj způsob, jak poděkovat bohů a předkům, že tu můžeme být.“
V nádherném duetu Noyé připomíná afro-karibské přátelství s haitským kytaristou Paulem Beaubrunem a to americké v mnoha skladbách se členy newyorské funky skupiny Snarky Puppy, zatímco New Orleans reprezentuje jazzový trumpetista Christian Scott.
„Navzdory výdobytkům moderní doby schopným nás okamžitě propojit, zůstává svět bohužel stále rozdělený. A moje role umělkyně, jakožto světoobčanky, je pomáhat sjednocovat. Nikdo by neměl žít v izolaci od ostatních a důležité je, nebát se zůstat člověkem. O tom je skladba Cimarron, připomínka uprchlých otroků, kteří riskovali úplně všechno, jen aby mohli důstojně a svobodně žít,“ uvedla Yilian.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka