Zdravíme do nebe: Ludvíka Vaculíka, Františka Nedvěda, Jana Rokytu st. a Milana Lasicu

Ludvík Vaculík. Valach, tvrdá palice, osoba sršatá a nepoddajná. Jeho rozhlasové pořady z počátku 60. let se dostaly do učebnic budoucích žurnalistů jako příklad odvážné publicistiky, dnes bychom řekli investigativní.

Folklorista a hudební redaktor Jan Rokyta (vlevo)|foto:archiv rodiny Rokytovy

O mnoho let později, v půli devadesátých, kdy už zase „mohl“, se v ostravském rozhlase potkal s Janem Rokytou, skvělým muzikantem, folkloristou a taky Valachem. Padli si do noty, mimo jiné i proto, že Vaculík byl zároveň vynikajícím zpěvákem. Výsledkem jejich spolupráce bylo na 70 hudbou opentlených fejetonů a písniček; často všelijak „polepšených“.

Jan Rokyta, který se o Vaculíkovy poklady v naší fonotéce zasloužil, odešel 22. července před devíti lety.

Na Františka Nedvěda, se kterým se v těchto dnech naposledy loučíme, máme zvukovou vzpomínku jenom jednu – pochopitelně kromě řady nahrávek s Brontosaury, Spirituál kvintetem a dalšími seskupeními; ty ale nejsou „naše“. Pouze jednu z celostátní Porty Olomouc 1992, kde s bratrem Janem své vystoupení otvírali písní Otvírám.

Milan Lasica

Kromě Františka Nedvěda, Ludvíka Vaculíka a Jana Rokyty se nám v těchto červencových dnech bude vždycky už jen stýskat i po Milanu Lasicovi. Mimořádná, vpravdě československá osobnost odešla z tohoto světa nejkrásnějším možným způsobem. Pan Lasica stačil dozpívat o tom, že je optimista, uklonit se, poděkovat publiku... a tečka.

Okamžitě se mi vybavil jeho text Pracovní písně, původně Work Songu Nata Adderleyho, kterou pro Petra Lipu a Jazzový ostravský rozhlasový orchestr v čele s Jiřím Urbánkem upravil Urbánek Boris, tehdy mladý klavírista, který v druhé půlce 80. let propojoval ostravskou a bratislavskou jazzovou scénu. Nahrávka má 35 let, ale slova o posledním blues jakoby Milan Lasica už tehdy psal pro sebe. Člověk si může zasmutnit, ale zároveň se hrdě ohlédnout: bylo to dobré.