Ženy ženám

Gratulace k Mezinárodnímu dni žen od žen, které neváhaly strčit nohu do dveří, aby je nezabouchli ti, co se rozhodli škodit světu. Zpívat vám budou Sezen Aksu, Elza Soares, Yael Deckelbaum nebo Rokia Koné a metalem vystraší dívčí trio Voice of Baceprot.

Polygamie není stav, který bychom na Západě zrovna příliš chápali, a v jistých kruzích je dokonce považována za těžký hřích. V západoafrických patriarchálních společnostech si však myslí něco jiného a byli byste tu za blázna, pokud by vám přišlo divné, že tu má muž klidně i tři manželky. Když je uživí, tak proč ne, navíc to posiluje jeho veřejný status. Ženy to samozřejmě vidí jinak a malijská zpěvačka Rokia Koné vybízí třeba k odporu ke zvyku hledat si novou partnerku ve chvíli, kdy děti vylétnou z hnízda, protože proč by se měl muž doma koukat na unavenou stárnoucí manželku. Copak o to, ta se může sbalit a prásknout za sebou dveřmi, problém je v tom, že ji zbytek rodiny často označí za blázna a žena skončí v ústraní bez možnosti se bránit. Šance by tu ale podle Rokie byla: stačí zazpívat píseň Kurunba a lidé snažící se ženě ublížit se promění  v mouchy a psy.

„Trvalo by hodně dlouho vyjmenovat všechny problémy, kterým jsou ženy v Západní Arice nuceny čelit, a proto vyzývám všechny muže, aby začaly ženy chránit a činit šťastnými,“ uvedla Rokia, matka čtyřech dětí, právě vydávající debutové album BAMANAN, natočené na dálku s irským producentem Jacknifem Lee, stojícím za veleúspěchy U2 nebo Taylor Swift. 

Možná se zeptáte rodičů nebo ředitele školy, ale proč Boha? Co ten má společného s touhou hrát metal? No, pokud pocházíte z konzervativního muslimského prostředí, a ke všemu jste dívka, je Bůh možná ta poslední instance, na kterou se obrátíte s prosbou, zdali by vám nepožehnal hrát jako Rage Against the Machine. I když s podmínkou nesundat z hlavy hidžáb. S tím ale tři sotva dvacetileté dívky z indonéské provincie Západní Jáva problém neměly. „Hidžáb je naše identita a metal naše hudba,“ tvrdí sebevědomě členky skupiny Voice of Baceprot a připomínají, že než to mohly nahlas říct, potýkaly se s hrozbami smrti a po cestě ze zkoušky je náboženští fanatici zasypali kamením. Nevzdaly to, za což mají náš respekt a odvážné dívky s radostí v létě přivítáme na festivalu Colours of Ostrava.

Když se dílo nedaří, je potřeba to na někoho svést a v téhle praxi vynikají hlavně diktátorské režimy, obzvlášť ty nacionalisticko-náboženského ražení. A protože Turecko neprožívá aktuálně nejšťastnější ekonomické období, prezident Erdoğan, ve snaze odpoutat pozornost od problémů, hledá nepřítele, kde se jen dá. Takže stačilo, aby si politici vládnoucí strany APK a náboženští vůdci všimli, že Turky zbožňovaná a světově proslulá zpěvačka Sezen Aksu ve skladbě Şahane Bir Şey Yaşamak (Žít je skvělá věc) za naše směřování do apokalypsy ironicky pozdravuje údajné ignoranty Evu s Adamem, a prezident pak ke konci ledna během pátečních modliteb prohlásil, že „je naší povinností všem, kteří hanobí matku Evu a proroka Adama uříznout jazyk“. Je téměř jisté, že ho vedle textu pět let staré skladby rozlítilo hlavně zpěvaččino vysvětlení, proč se k ní s novým videoklipem vrátila. „Buďme lepšími lidmi, usilujme o pravdu a bezpodmínečnou svobodu a odmítejme násilí, které jsme postupně normalizovali. Z celého srdce si přeji, abychom nastolili skutečnou spravedlnost,“ popřála totiž všem do nového roku Sezen Aksu. Vládní úřady následně médiím nařídily, aby se vyvarovaly hudbě porušující národní a náboženské hodnoty a skladbu stáhly z vysílání.

„Vůl si může najít cestu do paláce, ale to z něj ještě nedělá krále. Udělá však z paláce chlév,“ reagovala na výhružky na Twitteru Sedef Kabaş a zatímco tato oblíbená televizní moderátorka okamžitě putovala za urážku prezidenta do vazby a čeká na soud, okolo explicitního útoku na zpěvačku se strhla solidní protestní bouře a za Sezen se postavily stovky umělců. Erdoğan proto za pár dnů začal tvrdit, že ohledně řezání jazyků neměl rozhodně na mysli osmašedesátiletou zpěvačku, ačkoliv snad každému rozumnému Turkovi bylo jasné, že měl a pouze populisticky ustoupil před nesmírnou slávou královny tureckého popu přezdívané Vrabčák. Ta mu navíc vzkázala: „Nemůžeš mě víc rozesmutnit, už takhle jsem hodně smutná z toho, kolik bolesti okolo sebe vidím. Jsem kořist a ty lovec, takže mě zastřel, ale počítej s mým hlasem, moji loutnou a mými slovy. A když říkám „já“, myslím tím všechny.“

Za písničkářkou Yael Deckelbaum stojí hymnické poprockové písně, aktivistické akce na podporu ženského hnutí a pověst izraelské Joan Baez. S mezinárodní ženskou skupinou The Mothers pochoduje po celém světě v čele Women's March a do podvědomí veřejnosti se poprvé dostala v roce 2016, kdy se  zúčastnila akce March of Hope, kdy ze severu země do Jeruzaléma dva týdny kráčely tisíce palestinských a izraelských žen organizované hnutím Women Wage Peace na podporu mírové dohody mezi Izraelem a Palestinou a cestu lemovaly davy lidí. Za tím účelem složila několik skladeb a z Prayer of the Mothers spontánně vznikla hymna pochodu. Prokládá ji naléhavá výzva Leymah Gbowee z Nigerie, držitelky Nobelovy ceny míru. 

Yael s The Mothers jsou vidět v ulicích světových metropolí a jejich mírové happeningy podpořené společným zpěvem mají obrovskou emotivní sílu, se kterou dokáží stmelovat tisícové davy bez rozdílu barvy kůže a národnosti. 

„Pro dobro lidstva, budoucnost našich dětí a za záchranu naší planety, ženy z celého světa spojte se. Zničte temnotu svou láskou a prastarou moudrostí,“ zpívá se ve skladbě Women Of The World Unite, údajně první vlaštovce z připravovaného alba, které by mělo vyjít letos.

Není to tak dlouho, co ikonická brazilská Královna samby Elza Soares na prahu devadesátky prohlásila, že svět se stejně řítí do záhuby, takže jaképak copak a s mladými producenty se pustila do natáčení moderních alb, ze kterých se tajil dech. Zdála se být nesmrtelná, takže zprávu o její smrti si 20. ledna leckdo mnohokrát prověřoval, až natolik se ji nechtělo věřit. Elza celý život a zvlášť ke konci patřila mezi nejtvrdší kritiky rasismu a násilí na ženách, a co ji síly stačily, odsuzovala také kruté a prezidentem Bolsonarem podporované pronásledování komunity LGBT. Na posledním albu Planeta Fome třeba použila ústřední verš dávné písně A Carne od písničkáře Seu Jorgeho o zneužívaných ženách – „nejlevnější maso na trhu je černé“ –  ale upravila ho na varování: „Nejlevnější maso na trhu už není zadarmo“.

Spustit audio