Život je pouť, nebojte se vydat na cestu. O každého je na ní postaráno, říká poutník Petr Hirsch

Kolik let už je to od vašeho prvního poutního zážitku?

Rozhodnutí vyrazit na cestu padlo v mých 29 letech. Úplně přesně si pamatuji, jako by to bylo dnes, ten den 12. prosince 2009, kdy jsem se probudil a cítil jsem uvnitř, že prostě musím vyrazit, musím udělat nějakou zásadní změnu ve svém životě. Za pár dnů jsem oslavil třicítku a za půl roku, tedy 1. června 2010, jsem vyrazil na svoje první velké putování, když jsem šel ze Dvora Králové nad Labem do španělského Santiaga. A ta cesta se mi trošičku natáhla. Pokračoval jsem pak dál do Říma a do Jeruzaléma. Takže jsem na cestě strávil 2,5 roku a ušel jsem tehdy něco přes 16 000 km.

Petr Hirsch ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Nastal nějaký zvrat ve vašem životě nebo nějaké to uvědomění?

Zvrat nastal v tu chvíli, kdy jsem potřeboval, někdo by třeba řekl, utéct z toho běžného života. Máme nějaké jistoty, o které se opírá třeba naše manželství. A ty když se rozpadnou, tak najednou nevíte, kam ve svém životě směřovat. Máte potřeba najít odpovědi. Tedy zvrat nastal tou životní změnou, najednou jsem byl sám, a nevěděl jsem úplně, co chci v životě dělat. A nic lepšího, než vyrazit na pouť, mě nenapadlo. Respektive pro mě se stala pouť do Santiaga pomyslným světýlkem na konci tunelu.

Každý může vyrazit na cestu. Nejtěžší je udělat první krok, rozhodnutí. Ale všichni jsme na životní pouti, jen si to uvědomit.
Petr Hirsch, poutník

Ale působíte vyrovnaně, tedy jste se změnami spokojen?

Po těch 12 letech na cestách, 5 let jsem šel sám, 2,5 roku ono Santiago, Řím a Jeruzalém, pak jsem chtěl jít pěšky kolem světa. Ale to jsem nakonec po dvou letech ukončil, a udělal jsem další zásadní rozhodnutí, že chci pomáhat dalším lidem. Sám jsem se putováním už nasytil a začal jsem organizovat poutě pro druhé. A od té doby, tedy od roku 2015 do dnešních dnů, za těch 7 let máme za sebou přes 60 poutí po různých poutních místech v České republice. Je to velká práce, ale zároveň také velká odměna. Ono setkávání s lidmi a radost, kterou vás to nabíjí. Asi z toho také pramení ona spokojenost.

Čtěte také

Poutník Petr Hirsch ušel za 5 let přes 23 000 km a spotřeboval 6 párů bot

Mnohé jste zažil, prošel jste různá místa, takže můžete své zkušenosti předávat ostatním. Fenomén poutnictví se v českých zemích objevil už v 10. století. Hodně se od té doby asi změnilo, ale poutě přetrvávají.

Nejsem historik, tak nevím, jak se tenkrát chodilo, možná si tehdejší doby trošku idealizujeme, myslím si, že to nebylo nikdy úplně jednoduché, aby se člověk sbalil a vyrazil někam na pouť. Bylo nevolnictví, nešlo jen tak opustit nějaké místo, pod které člověk patřil. Takže asi ty poutě byly spíš lokálního charakteru, putování k nějaké kapličce. Máme tady u nás v okolí spoustu krásných poutních míst.

Ale je to známka toho, že v každé době lidé něco prožívali a hledali cestu a odpovědi, jak si pomoci?

Přesně tak, a to nejen v tom 10. století. Pouť a pohyb vyjádřený chůzí nebo nějakým prostorem pro sebe, se objevují ve všech náboženských tradicích i předkřesťanských, takže to nebylo něco nového. Jen my dnes v naší industriální době a ve zrychleném tempu života objevujeme vlastně něco zapomenutého. Že je dobré se občas zastavit, vydat se přirozenou rychlostí nějakých 5 kilometrů za hodinu houpavým pohybem, kdy najednou vše kolem vás plyne přirozeně. Jen jsme na to mnohdy v našem uspěchaném životě zapomněli.

Čtěte také

Na pouti jsem se přestal stydět za to, že jsem věřící, a naučil se pokoře, tvrdí poutník Petr Hirsch

Potřeba změny je nejčastějším důvodem, proč se lidé rozhodnou vydat na pouť? Potřebují se rozhoupat a najít opět soulad s přírodou?

Nevím, jestli je to nejčastější podnět, ale určitě jeden z velkých důvodů. Ale nejsou všichni poutníci zlomení a zhrzení, jako jsem byl na začátku já. Je tam velká radost z toho, že ví, jak krásné to je být v přírodě. Jen si hledají správný impuls, proč vyrazit. Mladí lidé se mohou vydat na cestu ze zvědavosti, z touhy po poznávání historie, po duchovním rozvoji. Těch motivů, proč lidé vyráží na pouť, je celá řada.

Může se na pouť vydat úplně každý člověk?

Myslím si, že ano. Jak se říká, nejtěžší je udělat první krok, ono rozhodnutí, že chci vyrazit. A v podstatě všichni jsme na nějaké pouti, jen si musíme připustit tu myšlenku nebo vpustit do svého vědomí a do srdce, že náš pozemský život není nic jiného než velká pouť. Jen hledáme způsob, jak životem proplujeme. Jestli ho strávíme někde na cestě, nebo doma s rodinou či nějakým hýřením. Je to o uvědomění si, jaký život chci žít. Pro mě je poutník ten, kdo žije život vědomě, je v souladu s tím, co dělá. Chápu, že maminka, která má narozené děťátko, se těžko vydá někam na cestu. To ale neznamená, že nemůže být poutnice. Může se svým dítětem vyrážet na krátké vycházky a rozjímat. Cítit se na cestě.

Petr Hirsch a Pavla Kindernayová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Zažil jste toho na svých cestách opravdu hodně. Tak by mne zajímalo, jestli vás ještě něco může vůbec překvapit?

Neustále překvapuji hlavně já sám sebe. Všem, kteří chtějí nějakou pouť podniknout, bych rád vzkázal, aby se nebáli. Aby prostě udělali rozhodnutí vyrazit na cestu a nebáli se, protože o každého z nás je na jeho životní pouti tady po Zemi postaráno.

Poutník Petr Hirsch byl dnes naším hostem. Děkujeme za inspiraci a přejeme hodně štěstí na dalších cestách. Na shledanou.