Jaké bývávalo dospívání. Šťavnatá a pestrobarevná Neapol Paola Sorrentina

15. únor 2022

Paola Sorrentina známe velice dobře: viděli jsme jeho (tragi)komedie Velká nádhera a Mládí i „svatokrádežné“ seriály Mladý papež a Nový papež. Nyní je na Netflixu dostupný jeho poslední snímek Boží ruka.

Sorrentino se v něm vrací do osmdesátých let, kdy dospíval, aby ve svého druhu kolektivním portrétu postihl tehdejší společenské klima, jak je vnímala a prožívala zejména mládež. Zobrazení tehdejší Neapole je šťavnaté a pestrobarevné, neulpívá na nostalgickém vzdychání.

Sorrentino načrtává soustředné rodinné kruhy obklopující ústředního hrdinu Fabietta (Filippo Scotti mu vtiskl bezprostřednost i rysy jelimánkovství), jenž dlouho spočívá v bezpečném všeobjímajícím prostředí rozvětvené rodiny. Vyskytují se v ní nejrůznější více či méně bizarní postavičky, různě potrhlé, bláznivé i svým vzhledem výstřední. Není tudíž náhoda, že často se v této souvislosti vyskytlo přirovnání k Felliniho bezmála půlstoletí starému Amarcordu. Ale oproti němu je Boží ruka rozvernější, povrchnější, schází masivnější dilemata, která u Felliniho probouzel jakkoli nabubřelý a směšný, ale stále nebezpečný fašismus.

Z filmu Paola Sorrentina Boží ruka

Fabietto prochází množstvím příhod, někdy vážnějších a jakoby iniciačních, jindy sváděných do humorného či dokonce parodického podtónu (jako jeho dobrodružství s pašeráky cigaret nebo setkání s obdivovaným filmovým režisérem). Ocitá se tak v různých prostředích, například na ostrově Capri, prochází starobylými stavbami, jakým je třeba v Neapoli rozlehlá antická cisterna. A čím dál intenzivněji pociťuje, že rodné město bude muset opustit, aby našel sám sebe.

Zbývá ještě vysvětlit, co označuje název Boží ruka. Jedním z důležitých témat filmu je rovněž fotbalové fanouškovství, umocněné tím, že neapolský klub tehdy obohatil legendární Maradona – v zápase Argentiny s Anglií vstřelil gól rukou, ale rozhodčí branku uznali…

autor: Jan Jaroš
Spustit audio

Související

Více o tématu