Čeští umělci dorazili do Vratislavi o 20 let později

„Stalo se to takto. Mirek Jasinski, tehdy šéf Československo-polské solidarity, mi říká: Igore, jsi mladý výtvarník, připrav výstavu českých umělců. Máš kontakty. Jdi do toho,“ vzpomíná Igor Wójcik na rozhovor, který se odehrál na jaře 1989 ve vratislavské kavárně AIDA.

Tak se zrodila výstava, která ale nikdy do Polska nedorazila, jak připomíná její český kurátor David Němec: „Takže jsme pak v jednom prostoru ve Vratislavi rozvěsily prázdné papírové rámy a na ně jsme napsali ZABAVENO. Připojili jsme jména malířů a sochařů, kteří měli vystavovat.“

Přesně před 20 lety totiž zadržela Státní bezpečnost náklaďák na hranici v Harrachově a obrazy 29 českých umělců zabavila. V autě byl i Igor Wójcik. Bál se víc o sebe nebo o umělecká díla?

„Bál jsem se hlavně o řidiče. Na hranici se na nás vrhli českoslovenští policisti a tomu mladému řidiči dali k hlavě samopal. Přitom ten v tom byl absolutně nevinně, nebyl žádným disidentem, jenom najatým řidičem,“ vzpomíná dnes už s úsměvem Igor Wójcik.

Dorazili se zpožděním 20 let

Mezi umělci, kteří chtěli do Vratislavi dorazit a představit své obrazy, byl také malíř Pavel Brázda. Ale ani jeho StB do Polska nepustila. „Měl jsem k tomu vše potřebné, dokonce i nutné pozvání a povolení. Vše jsem měl řádně vyřízené. Ale na hranicích mě zatkli ve vlaku, odvedli do nějaké zvláštní místnosti na nádraží a pak mě posadili do vlaku, který jel zpátky do Prahy,“ vzpomíná Brázda.

Ve věku 83 let na vernisáž výstavy do Vratislavi dorazil. S dvacetiletým zpožděním. „Nemám potřebu nějaké satisfakce. To, že jsme se dočkali doby nesrovnatelně lepší, je satisfakcí dostatečnou,“ míní.

Kdo chce domů Čecha?

Festival nezávislé československé kultury měl zvláštní atmosféru. Bylo to první masové setkání Čechů a Poláků. A hlavním organizátorem akce byl Miroslaw Jasinski. "Tehdy se stalo něco výjimečného i v rámci Polska. Obyvatelé Vratislavi si tehdy rozebrali stovky Čechů a ubytovali zcela neznámé lidi u sebe doma," říká mi Jasinski.

"Jeden z našich kolegů stál před budovou polského divadla a ptal se, kdo chce domů Čecha. Mezi lidmi panovala obrovská euforie," dodává Igor Wójcik.

Kdy to praskne v Československu?

Zatímco v Polsku už byla demokratická vláda, u nás se ještě u moci drželi komunisté. Mluvilo se tehdy ve Vratislavi o tom, že by mohl režim i u nás padnout? „Vím, že když festival skončil, byl jsem tady ve Vratislavi u nějakého Poláka na návštěvě a tam jsem viděl českou televizi. Zrovna mluvil Jakeš v Paláci kultury. Říkal, že zatímco všude to už padá, tak v Československu si to udržíme. Tehdy jsem si říkal, tak tam se nevracím, takový hnus. To prostě nemůžu," vybavuje si David Němec. No a zanedlouho přišel převrat.

„Ale že to bude tak rychle, že už dva týdny po festivalu ve Vratislavi bude u vás sametová revoluce, to nikoho nenapadlo,“ vybavuje si Igor Wójcik. A historik Petr Blažek dodává, že polský festival tak byl důležitou vzpruhou pro český disent, pro lidi toužící po svobodě.

„Samozřejmě, že vratislavský festival byl asi nejvýznamnější tím, že to bylo největší setkání lidí z domova a exilu před listopadem 1989. Z Československa přijelo podle odhadu asi tři a půl tisíce lidí. Poprvé slyšeli Kryla nebo Hutku za železnou oponou. Festival tak ukázal na rostoucí izolaci komunistického režimu v Československu,“ dodává na závěr Blažek.

Reportáž Radiožurnálu z 1. listopadu 2009