Focení autobusových zastávek je řízený chaos, říká Jan Vrabec

12. prosinec 2018

Jezdí po Česku a fotí autobusové zastávky. V archivu jich má už okolo tisícovky. Fotograf Jan Vrabec vydal unikátní knihu Zastávky. Za kmotra jí byl architekt David Vávra.

Když byly Matějovi, synovi fotografa Jan Vrabce, čtyři roky, dostal svůj první digitální foťák. Rodiče byli zvědaví na Matějův dětský pohled na každodenní život a chlapec je nezklamal. Fotoaparát si vozil na výlety a často fotil i na cestách za babičkou, která bydlí kousek za Prahou.

Autobusová zastávka v Česku

Tehdy vznikly Matějovy první více méně náhodné fotky vlaků, nádraží – a také autobusových zastávek. Těmi se jeho otec záhy inspiroval. O sedm let později svou novou zálibu dotáhl až k vydání knihy pojmenované jednoduše Zastávky. Jsou v ní desítky fotografií českých a moravských zastávek všech typů, velikostí i architektonických kvalit, od klasických plechových budek v polích až po vesnické zděné domky, jejichž okna zdobí záclonky a květiny. 

Zastávkové skvosty v polích

Ze zaznamenávání zastávek se stal Vrabcovic rodinný podnik. „Když jsme jeli naposledy z výletu do Pardubic, vyhradili jsme si asi dvě hodiny, abychom to mohli, jak říkávám, šněrovat po vedlejších silnicích,“ usmívá se Jan Vrabec. Právě mimo hlavní provoz, uprostřed polí, totiž někdy stojí zastávkové skvosty. Naopak ve městech staré zastávky pomalu mizí a i na vesnicích z důvodu lepší údržby vznikají hlavně prosklené varianty.

Autobusová zastávka v Česku

Janova manželka, povoláním architekta, prý jeho zálibu snáší statečně, ačkoliv například výlet do Mikulova by bývala raději absolvovala po dálnici. Trasu, která se kvůli focení natáhla zhruba na dvojnásobek obvyklého času, nakonec v roli navigátora na sedadle spolujezdce a strávil syn Matěj. Celá akce ho tak zaujala, že ani nepomyslel na to, že by po pěti hodinách mohl mít hlad. V ArtCafé řekl, že závislý na zastávkové turistice není, ale že by si „s taťkou jednou za měsíc rád vyrazil“.

Koníček, ke kterému neexistují podklady

O focení autobusových zastávek hovoří Jan Vrabec jako o řízeném chaosu. Žádné informace o tom, kde by se mohla nějaká architektonicky zajímavá stavba nacházet, nemá – tvrdí, že v tomto směru je republika pole neorané. A tak jezdí na blind. Někdy se vrátí s kapitálním úlovkem, jindy vyjde naprázdno. Jeho archiv dnes čítá asi tisícovku fotek, které prošly sítem utkaným z vycvičeného oka, naježděných kilometrů a nastřádaných znalostí o tom, která zastávka je unikát a která jen běžnou památkou na časy dávno minulé. Někdy se snaží dopátrat i autory jednotlivých zastávek. Jde o mravenčí práci, k většině z nich totiž chybí dokumentace.

Autobusová zastávka v Česku

„Například z obce Nehvizdy mi poslali historickou fotku zastávky ze šedesátých let. Byla zděná a vypadala samozřejmě úplně jinak než ta současná. Bylo by skvělé, kdyby se mi tohle dařilo dohledávat i u dalších zastávek,“ přeje si. Jeho syn zase připomíná, že zastávka, která mu uvízla v paměti, se nachází v Pardubicích a pokreslily ji děti. Pod panáčky na fasádě jsou i jejich jména.

Zastávky jsou radostí i potěšením

Knihu Zastávky křtil a tematickou básní přispěl architekt David Vávra. Pan Vrabec má rád jeho pořad Šumná města a líbí se mu i Vávrův humor, byl pro něj proto jasnou volbou. „Pan Vávra mě pozval do své oblíbené vinohradské kavárny, kam jsem mu přinesl plachtu s vytištěnými zastávkami. Rozbalil jsem je na stole a po krátké době jsme si řekli, že by bylo fajn rozvinout tohle téma do knihy,“ vzpomíná. Přestože má Jan Vrabec rodinu, práci, další rozpracovaný projekt a tedy výrazně méně času na zastávky, v jejich focení chce dál pokračovat. Láká ho například málo probádaný Moravskoslezský kraj. „Je to činnost, která je mi radostí a potěšením. Fakt mě to baví,“ uzavírá.

Celé ArtCafé, kde k povídání o zastávkách zněly nové i starší písničky české alternativní skupiny Ty Syčáci podle výběru Zdeňka Přidala, si můžete poslechnout zde:

Spustit audio

Související