Jaroslav Havlíček: Zánik městečka Olšiny

Jakpak bych neplakal? Celé nebe pláče, celá země pláče. Stalo se to nejhroznější, co se vůbec mohlo stát. Náš milý pánbůh umřel.

Bůh je mrtev, prohlásil kdysi Friedrich Nietzsche v prologu svého díla Tak pravil Zarathustra a zajistil si tak nehynoucí slávu i mezi těmi, jež filozofie ani trochu nezajímá. Po pravdě řečeno je tímto dobře mířeným výrokem přinutil přece jen se touto disciplínou alespoň okrajově zabývat. Co svými slovy německý filozof myslel, to je dokonale a ze všech stran rozebráno v desítkách esejů jiných filozofů. Pravda je, že zaskakující tvrzení o Boží smrti se stalo nesmrtelným nietzscheovským tématem, jež se čas od času v literatuře objevuje a objevovalo se jistě i v době, kdy přídomek nietzscheovský nebyl nutný.

Opusťme ale půdu filozofie a zkusme si představit, co by se reálně mohlo stát, kdyby Bůh skutečně zemřel. Přesně to udělal spisovatel Jaroslav Havlíček, Boží smrtí postihl městečko Olšiny. Fantaskní novelu napsal Havlíček v roce 1930, ale tiskem vyšla až roku 1944 v souboru Havlíčkových próz, kterému dala jméno.

„Náš milý pánbůh umřel,“ oznámí jednoho dne penzistovi Holcovi jeho anděl strážný. A v maloměstském prostředí se začnou dít věci. Co si obyvatelé počnou s hordami mrtvých, kteří vstávají z hrobů? Co s požadavkem andělů, aby jim pomohli bojovat proti temným silám? A co sami se sebou? Nu uvidíme, či lépe uslyšíme… Prozradit ale můžeme, že Havlíček si svou katastrofickou vizi užívá, nešetří vtipem, ironií a sarkasmem, kterými koření své hrůzyplné obrazy několika posledních dnů existence Olšin a jeho obyvatel. Ale možná je vše jen bizarní sen.