Motorkář Pouba o zdolání všech mysů světa: K poslednímu nám zbývá už jen kousek, my ho ale nechceme dojet

Od té doby strávil v sedle několika motorek pěknou řádku let. Se svými kamarády vyráží do různých koutů světa. Většinou si vybírají exotické země. Maroko, Kamerun, Kanada, Latinská Amerika, Írán, Sýrie, Omán, Kazachstán... „Vždycky je to trochu náhoda. Všechny výpravy vznikaly u piva. Třeba cestu do Afriky jsme ‚upekli‘ za 20 minut,“ popisuje Pouba. 

Čtěte také

Host: Bronislav Mikulášek, cestovatel a dobrodruh

Co se týče projektu zdolání všech mysů světa na motorkách, inspiraci prý našel u Angličanů. „Kdysi zahájili cestu ze Střelkového mysu na Mys Horn, tedy z nejjižnějšího místa afrického kontinentu na nejjižnější místo amerického kontinentu. Je to nejdelší možná cesta, kterou můžete dokázat po vlastní ose po souši. Máme za sebou celou Afriku, Evropu, severní a střední Ameriku a zastavili jsme v Ekvádoru. Na Mys Horn nám tak zbývá už jen kousíček. Ale my ho nechceme dojet. Anebo jinak… Na konci to otočím a pojedu na motorce zpátky,“ plánuje.

Pouba ale rád jezdí i po Česku. I když, jak přiznává, jiným způsobem než v zahraničí. „Obkroužil jsem Českou republiku po obvodu hranic. Úžasná cesta. Tady vidíte po deseti kilometrech pořád něco, co stojí za to. Ať je to kostelíček ve vesnici, muzeum… Pořád je na co se dívat. Kolikrát se v zemích typu Kazachstán ženeme tisíce kilometrů, než něco hezkého vidíme. Ale i ta cesta je cíl,“ konstatuje.

Bez scénáře

Své cesty natáčejí a filmy si pak v rámci motorkářské komunity promítají. Snímky vznikají spontánně. „Nemáme dopředu vypracovaný žádný scénář, podle kterého bychom jeli,“ zdůrazňuje Pouba.

„Prostě nejdříve jedeme, po cestě natáčíme, děláme záběry a podle toho pak uděláme komentář. V těch nejtěžších okamžicích netočíme. Tam si musíme všichni pomoct a tam také záběry nejsou. My za sebou nemáme filmový štáb, točíme třeba i na mobily,“ popisuje.

Relax

Pouba se řadí spíš mezi terénní jezdce, které jízda po dálnici nebaví. „Pro mě to je nutné zlo. Čím menší silnice, tím víc si to užívám. Je tam malý provoz a já nerad jezdím mezi auty, snad jen po městě, když musím,“ přiznává.

Čtěte také

Pavel Suchý projel na jawě Austrálii: V poušti je takové ticho, že slyšíš dýchat Boha

Soustředění za řídítky podle něj musí být maximální. Zvlášť při jízdě v terénu. „Tam nemyslím na nic jiného, jsem v soužití jen s motorkou, aby všechno fungovalo, abych ji uvedl do smyku ve správný okamžik, abych za plyn vzal ve správný okamžik a neskončil třeba ve stromě,“ popisuje. 

„Co se ale týče relaxace při jízdě, u mě to funguje. Například když jezdíme v místech, kde jsou velká vedra, a přijde soumrak, ochladí se, v tu chvíli je to pro mě neuvěřitelný relax,“ přiznává motorkář.

Na dálnici neuhýbat

Vnímání motorkářů v České republice se podle něj hodně zlepšuje. „Doba, kdy tady byly i menší boje mezi auty a motorkami, kdy si motorkáři vyloženě vyžadovali respekt, jezdili velmi nekompromisně a řidiči aut pak nesli velmi nelibě, že jsou rychlejší, ve městech pohyblivější a flexibilnější, je, myslím, pryč. Motorkáři dnes už tak agresivně nejezdí a naopak ‚autíčkáři‘ je pouštějí dopředu,“ popisuje.

Čtěte také

Tragické nehody motorkářů. Příčinou je jejich nezkušenost

Na dálnici by ale řidiči aut motorkářům podle Pouby uhýbat neměli. „V žádném případě neuhýbat. On si ten kluk to místo najde. Třeba i zprava,“ vysvětluje motorkář. 

Poslechněte si celý rozhovor Davida Šťáhlavského s Martinem Poubou. Dozvíte se mimo jiné, jak se mu líbila jízda po legendární silnici Route 66, jak dlouho trvá motorkářská výprava, co si přejí motorkáři před cestou nebo co připravuje do budoucna.