Osudy Evy Hahnové (10. částí)

V roce 2017 si připomínáme 20 let od podepsání Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Jejím cílem bylo zlepšit vztahy mezi oběma zeměmi a zmírnit napětí, mající příčiny ještě ve druhé světové válce. V úvodu deklarace se obě strany odkazují na bohaté kulturní dědictví a odmítají řešení starých křivd pomocí křivd nových. Výročí podepsání tohoto dokumentu, který pomohl upravit neslučitelné interpretace společných dějin, je dobrým důvodem připomenout také osobnosti, které se česko-německým vztahům soustavně a nezávisle věnují. Jednou z nich je historička Eva Hahnová.

Eva Hahnová roku 1968 odešla do Německa, kde ve Stuttgartu dokončila svá studia, započatá na Karlově univerzitě. V Německu žije a působí dodnes. Mezitím však prožila 8 let ve Velké Británii, kde vystudovala London School of Economics and Political Sciences.

V letech 1981 až 1999 pracovala ve výzkumné instituci Collegium Carolinum v Mnichově, po roztržce s jejím vedením jako nezávislá historička v Oldenburgu. Je spoluautorkou knihy Sudetoněmecké vzpomínání a zapomínání a autorkou tematicky blízkého titulu Od Palackého k Benešovi, obsahujícího přeložené a komentované německé texty o Češích, Němcích a českých zemích. Dvě jména v titulu knihy představují dva neuralgické body ve vzájemných vztazích: nikdo snad neznal Němce tak důkladně jako (v rozpětí sta let) Palacký a Beneš - a nikdo nebyl tak jako oni pro Němce představitelem nesnesitelného češství.

Eva Hahnová využívá ve své práci zvláštní životní zkušenosti ze života v českém, německém i britském prostředí. Proto neustále upozorňuje na existenci odlišných názorových a výkladových perspektiv i na jistou přezíravost velkých národů k malým, která mimo jiné také vede k historickým katastrofám.

Zprostředkování obrazu velmocenských britských a německých postojů se věnuje ve své knize Dlouhé stíny předsudků, kde se zabývá tím, jak vnímali Čechy jako národ během 20. století politici, diplomaté, publicisté a historici v německy a anglicky mluvícím prostředí. Ukazuje, jaké následky mohly mít volně šířené a na pravou míru neuvedené stereotypy a předsudky, což ilustruje na reakcích na vznik samostatného Československa a později na mnichovskou dohodu.

Kdybychom měli Evu Hahnovou charakterizovat jedním výrazem, pak by jím asi byl pojem „kriticky uvažující intelektuálka“. Ve svém vyprávění několikrát odkazuje k rakousko-britskému filozofovi Karlu Raimundu Popperovi a jeho principu kritického racionalismu.

Opuštění světa za železnou oponou ještě dříve, než v Československu nastal režim zvaný normalizace, jí umožnilo vnímat i myšlenkové dění na západě kriticky, nekompromisně si uvědomovat přivlastňování si boje za demokracii v zemích sovětského bloku zájmovými skupinami a jejich ideologiemi. Komplexnost tohoto pohledu doplňuje i vědecké dílo jejího manžela Hanse Henninga Hahna, který je uznávaným expertem na dějiny Polska: několik publikací napsali společně.

Spojujícím motivem vyprávění Evy Hahnové je neustálá úvaha nad nutností vybočovat ze stereotypů, výzva k překračování hranic myšlenkových i teritoriálních, vůle k poznávání dalších zemí a kultur. Trvání na právu na vlastní, na faktech a autentických pramenech založené interpretaci dějin a jejím zveřejňování, je pro Evu Hahnovou etickým východiskem. 

Kromě zodpovědnosti vědce a intelektuála ke stavu veřejného prostředí oplývá Eva Hahnová také vypravěčským nadáním a smyslem pro humor, kritickým momentům vlastního života se nevyhýbá a poskytuje mnohá zajímavá zpětná hodnocení někdejších veřejných i soukromých událostí.

Vyprávění Evy Hahnové je neseno duchem otevřenosti a představuje nám osobnost mimořádného vzdělání, veliké pracovitosti a disciplíny a také srdečnosti a spontaneity.

Připravila: Alena Zemančíková
Technická spolupráce: Jan Brauner