Ráda se ohlížím do minulosti, vzpomínky jsou pro mě současnost, říká „drzá líná a neschopná“ Tereza Límanová

Říká o sobě, že píše o minulosti – a takové jsou také její hudební preference. V nové knize Terezy Límanové pojmenované Drzá líná neschopná se dvakrát mihne jméno countryové zpěvačky Loretty Lynn, jejíž skladbu You Ain't Woman Enough (To Take My Man) si autorka nechala zahrát ve Vizitce. „Desku Loretty Lynn dovezl táta v sedmdesátých letech z ciziny. V osmdesátých letech jsem ji pak v době puberty často poslouchala, cítila jsem, jak mě její silný hlas, rebelství a jižanský přízvuk posilují,“ říká.

Právě důsledné hledání identity a rozkrývání toho, co jako žena, matka, manželka či milenka doopravdy dokáže, je tématem knihy Drzá líná neschopná. Límanová s ní přišla šest let po debutu Domeček, v němž intenzivně zkoumala své dětství spojené s oblíbeným dědečkem a životem v jeho domku na pražské Malé Straně.

Lehce provokativní název nové knížky seskládaný z adjektiv, jimiž ji v dětství častovali příbuzní, podle autorky přiláká pozornost v knihkupectví. Odráží prý ale také pocity řady dalších žen. „Zbrklá, hrubá, nesoustředěná, s hlavou v oblacích – každá z nás se takhle někdy cítila,“ konstatuje.

V knize Domeček se Tereza Límanová pomalu prochází chodbičkami svého dětství, které prožila na Malé Straně|foto:Barbora Linková,Český rozhlas

Psaní knihy pro ni bylo do velké míry autoterapeutické. „Mnohým to může připadat jako patos, ale pokud jste odmala někým definovaný jako ne dost dobrý a neustále je vám předhazováno, jaký byste měl být, vaše sebevědomí to posune pod bod nula. Když jsem zjistila, že reflexe celého problému je možná, hrozně mě to osvobodilo. Je to proces na celý život, ale mám nakročeno.“

Fascinace mizejícím světem

Do světa literatury se Tereza Límanová schovávala odmala. Četla pod lavicí, pod peřinou i za chůze, později si ze svých oblíbených knih vypisovala dlouhé pasáže. Po střední škole šla na Univerzitu Karlovu studovat český a francouzský jazyk.

Čtěte také

Pod Prahou je ještě jiná. Jaké knihy vám ji pomohou objevit?

Milovala tuzemskou literaturu devatenáctého století i francouzský nový román, mezi její důležité překlady ale patří zejména převod povídek a reportáží amerického novináře a výrazné osobnosti časopisu The New Yorker Josepha Mitchella (1908 – 1996). „Fascinuje mě na něm, že popisuje mizející New York padesátých a šedesátých let minulého století. Já se ráda ohlížím, vzpomínky jsou pro mě současnost a jsou pro mě naprosto zásadní. S Mitchellem sdílím tu tíhu a melancholii,“ vysvětluje.

Když Límanová jako dospívající děvče nečetla, malovala. Výtvarno pro ni bylo další cestou k sobě samé. V devíti letech objevila mastný pastel, techniky ale ráda kombinuje, směšování žánrů a barev je pro ni ostatně podstatou života. Intenzivně se malbě začala věnovat zase před patnácti lety, ráda kreslí to, co vidí kolem sebe. „Mnoho let mě fascinovala realita v Košířích, kde žiju. Kopec, lavičky, holé větve. V poslední době ale dělám spíš abstraktní věci, je v tom zas hodně vzpomínek na minulost.“