Šampionát v Praze pro nás bude malá olympiáda. Fanoušky bereme jako šestého hráče, říká generální manažer reprezentace Nedvěd

Petře, ty jsi dvakrát vstoupil do jedné řeky, když jsi znovu generálním manažerem české hokejové reprezentace. Jaké bylo rozhodování?

Přebíral jsem to po parťákovi Martinovi Ručinském. Ani nevím, kolik tam bylo kandidátů, ale byl jsem prostě jeden z nich a tak to dopadlo. Za tu práci jsem byl rád, protože mě to naplňovalo. Byl jsem překvapený, že to „Růča“ položil. Ono to chvíli trvá, než si na to zvykneš. Ten generální manažer nemá takové pravomoce, nemá hlavní slovo a je spíš pravá ruka trenéra, aby cestoval za velkou louži a viděl hráče. Trenéři si to pak stejně rozhodli sami.

Také mi chvíli trvalo, než jsem si zvyknul. Nakonec se to změnilo na ten „kanadský“ způsob a to ne kvůli mně, ale kvůli tomu, kdo pak i přijde po mně. Je to správně nastavené, když si o tom rozhoduje GM a je tím bossem. Měl by si najit svůj realizační tým a samozřejmě zodpovídat prezidentovi a výkonnému výboru českého hokeje. Za mě to chvíli tady fungovalo jako takový kočkopes, ale nakonec jsme se k té změně dokopali.

„Růčovi“ se úplně nepovedlo dostat tu pozici generálního manažera směrem ke střídačce a hráčům, viď?

Říkal mi, že je tak nějak dobře oblečený divák v pressboxu. (smích)

Co tvůj první odchod z pozice GM?

Neodcházel jsem na vrcholu, protože to by byla zlatá medaile, ale byli jsme po deseti letech medailoví. Celý život jsem upřednostňoval hokej, ale pak se mi narodila holčička. Člověk té pozici musí dost obětovat a věnovat hodně času, takže jsem se rozhodl tak, že odstoupím. Když přeskočím dál, tak po úspěchu přišel v minulé sezoně zase velký neúspěch a po mistrovství světa se začaly hledat příčiny, i když u toho já jsem nebyl. 

Čtěte také

Titulová sezona s Litvínovem byla jedna z nejhezčích v kariéře. Rulíkovi přeji u reprezentace úspěch, říká bývalý hokejista Ručinský

Jako škraloup považuji to, jak se náš hokejový nároďák rozloučil s trenérem Kari Jalonenem. Ten hokej ale stál za starou bramboru, ne?

Herní projev nebyl dobrý a bohužel to každý musel vidět. Kvalita týmu nebyla taková, ale my hráli mega „zanďoura“ a s takovým stylem hokeje už dnes nelze uspět. 

Vrátím se k prvnímu mistrovství světa, u kterého jsem byl, což byla Bratislava. Skončili jsme tam čtvrtí, když jsme prohráli na samostatné nájezdy s Rusama a po návratu do Čech nám skoro všichni tleskali. Nepovedl se nám na šampionátu jeden zápas s Kanadou, ale s Ruskem jsme odehráli skvělý zápas, byli jsme i v prodloužení lepší, jen ty nájezdy nevyšly. Hlavně byl herní projev krom jednoho zápasu výborný, což lidi ocení. To nyní odchod Jalonena byl jistě kvůli neúspěchu, ale také díky nepovedenému hernímu projevu.

Skládání týmu pro šampionát

Jak to bylo s tvým druhým vstoupením do stejné řeky?

Holčička začala chodit do školky, takže jsem byl z obliga a znovu to pro mě byla obrovská výzva. Vůbec jsem s tím nepočítal, ale nakonec se tak výkonný výbor s prezidentem rozhodli. Mistrovství světa v Praze příští rok je obrovská čest, takže jsem do toho šel. Pro nás to bude taková malá olympiáda, takže rozhodnutí bylo jasné. O celé situaci jsem se bavil s Aloisem Hadamczikem a myslím si, že jsem se rozhodl správně.

Během roku se tedy změnilo hodně osazenstvo realizačního týmu...

Budu spolupracovat s jinými trenéry a určitě bych chtěl poděkovat i těm bývalým. Nyní přišli ti úspěšní od reprezentačního výběru dvacítek a začíná nám mravenčí práce, kdy si vybíráme hráče pro první turnaj Euro Hockey Tour. S Radimem Rulíkem určitě později odletíme za velkou louži pozorovat hráče z NHL. Nyní to nemá smysl, protože sezona začíná a nechceme tam přijet po pěti, deseti zápasech a už je oslovovat, zda přijedou na mistrovství světa. Nyní to budeme sledovat tady od nás a pak vyrazíme do zámoří. Budeme si věřit a jdeme správnou cestou, což nám ale ukáže až čas. V Česku na mistrovství světa budou fanoušci naším šestým hráčem a moc se na to těším.

Čtěte také

Nový kouč reprezentace Rulík: Od hráčů vyžaduji tlak do brány, disciplínu a reakci na hru soupeře

Jak je při výběru hráčů do reprezentace důležitá jejich chemie v týmu?

Z vlastní zkušenosti hráče znám hodně dobře, jak po hokejové, tak po charakterové stránce. Je to ohrané, ale v žádném mužstvu neexistuje já, ale má to být my. Mistrovství světa je turnaj, kdy je potřeba všechno hned a rychle, takže je potřeba před ním si udělat ten domácí úkol správně. Hráče mám zmapované dobře, takže v tomhle směru nevidím žádný problém. 

Cesta za snem

Jak to bylo s tvojí emigrací v roce 1989?

Byla to cesta za snem. Doma jsem nechal to nejcennější, což je rodina. Byl jsem si toho plně vědom a do určité míry to z mé strany bylo trochu sobecké. Navenek to mohlo vypadat, že já já já. S rodičema jsem se o tom vůbec nebavil. Do zámoří jsem opravdu odlítal jak Honzík s buchtama, ale v hlavě jsem měl cestu za snem. Realita začínala nabírat na otáčkách až v průběhu turnaje a pak až jsem si začal dokazovat, že na to mám. 

Jak se to dozvěděli rodiče?

Dělo se tady velké haló. S tátou jsme byli domluvení, že za mnou přijede do Prahy na letiště. Z Calgary jsem vycestoval ven a po pěti, šesti hodinách volám tátovi a on se divil, že už jsme tady. Já mu ale říkal, že jsem zůstal v Calgary. Byl to rozhovor, na který nikdy nezapomenu. Táta to třeba pět minut nedokázal pochopit, myslel si, že jsem někde v Praze a vtipkuji. Pochopil, že je to realita a začaly otázky typu, že nejsem draftovaný a že ví, kolik mi dával peněz na cestu a kolik mám. Dvacet dolarů, no ok. Šlo o to, co dál.

Ty jsi měl zařízeno, kde budeš bydlet a tak?

Během turnaje se to řešilo. I tak se to rodičům špatně vysvětluje, teď si to z pozice rodiče třeba vůbec nedokážu představit. Dnes je to v tomhle ohledu daleko jednodušší doba. Tehdy jsem věděl, že to bude bílá nebo černá, nic mezi tím. Vrátit se po nějaké době by byla sebevražda. Věděl jsem, že když se vrátím, tak spadne klec a nevycestuji už ani z Liberce.

Přiznám, že jsem měl strach, ale prostě jsem si za tím šel. Nedával jsem si do hlavy otázky typu, zda se vracet, protože to člověka jen brzdí. Šel jsem si tvrdě za tím a byl jsem za to odměněn. Jelikož mi nebylo osmnáct let, tak jsem musel jít před soud, kde se rozhodovalo, zda mě nepošlou zpět domů. Měli právo na to mě vyhodit, a věděl jsem, že by na mě v Česku určitě nečekali s červeným kobercem. 

Na jakého hráče a tým nejraději vzpomínáš?

Určitě Vancouver, protože je to první mužstvo, které mě draftovalo, pak určitě New York Rangers a Pittsburgh Penguins. V New Yorku jsem byl s Radkem Dvořákem a Honzou Hlaváčem v české lajně. I v Pittsburghu jsem měl štěstí na výborné hráče, hrál jsem s Mario Lemiuxem. V New Yorku si mě vzal pod křídla Wayne Gretzky, chodili jsme spolu na tréninky, na večeři a i k němu domů. Manželka Gretzkyho mi zařizovala bydlení. Wayne byl můj idol, ale nechtěl jsem po prvním příchodu do kabiny působit tak, že mu padnu kolem krku. On si mě tam stáhnul k sobě a kdykoliv jsme jeli na roadtrip, tak mi řekl, že za patnáct minut mám být v lobby a o nic se nestarej. V každém městě měl nějaké kamarády, takže jsem se neptal a jezdil s ním. Měl jsem štěstí na vynikající hráče.

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík