Soundtrack arabských revolucí

Album The Rough Guide To Arabic Revolution, zahrnující také palestinské hudebníky a jejich obrovský vliv na třaskavé dění v pásmu Gazy sestavil pro label World Music Network kanadský hudební publicista, producent a DJ Dan Rosenberg. V doprovodném textu zmiňuje, že v dějinách lidstva sehrála hudba důležitou roli i v mnoha dalších revolucích. Její význam a dopad na společnost na vlastní kůži pocítil nejeden politik a nejeden diktátorský režim. Masivní vliv hudby na Arabské jaro ale ve své šíři představuje podle Rosenberga něco naprosto ojedinělého.

Čajovnu o „soundtracku Arabského jara” poslouchejte ve středu 25. září od 19 hodin.

„Politická a kulturní svoboda tančily ruku v ruce. Být mladý a naživu bylo blažené, ale možnost mávat hlavou při syrovém zvuku metalu a rapových plivanců do mikrofonu nebo si zabrnkat pár jednoduchých kytarových akordů beze strachu a kompromisů, bylo ještě blaženější,“napsal anglický hudební publicista Andy Morgan v článku Soundtrack To The Arab Revolutions: From Fear to Fury uveřejněném v The Observer.

Obal alba The Rough Guide To Arabic Revolution|foto: Oficiální web All Music

Nikdo přitom nic nekoordinoval, neplánoval, nepředvídal. Žádný revoluční vůdce, vše přišlo ze zdola, vyhřezlo z hudebníků jako láva. Rapeři, skupiny a zpěváci dokázali srozumitelným jazykem zformulovat nespokojenost a rostoucí vztek mezi mládeží a obyvatelstvem. Vzpurně, v rauši, jakoby z pudu sebezáchovy, chrlili skladby, hip hopem udávali povstáním rytmus a zatínali do živého. Neuvěřitelným způsobem ovlivňovali společnost, iniciovali a mobilizovali bouřlivé protestní akce.

Na kahírskén náměstí Tahrír, v srdci egyptské revoluce například denně hrála a povzbuzovala davy i legendární tradiční skupina El Tanbura z přístavu Port Said, která se zpěvem protestních protiválečných písní proslavila už v roce 1956, kdy propukla suezská krize.

Kompilaci The Rough Guide To Arabic Revolution doplňuje coby bonus album egyptského songwritera Ramy Essama. Dosud neznámý mladík s kytarou se na náměstí Tahrír objevil 28. ledna 2011 adavu zazpíval píseň Irhal Irhal (Odejdi), se kterou se přímo obrátil na presidenta Mubáraka. Skladba je považována za zásadní pro celou egyptskou revoluci, za její hymnu a Ramy Essam v ní varuje také diktátory v celém arabském světě. Vaše dny jsou sečteny, zpíval dav s Essamem. Ten pak v listopadu 2011 za svou aktivitu během egyptské revoluce obdržel významnou cenu dánské organizace Freemuse sledující po celém světě cenzuru a lidská práva v hudební oblasti.

Hudba v průběhu arabských revolucí suplovala cenzurovaná média, paralyzovala režimní výzvy a dokázala sjednotit zmatené a frustrované lidi. Napomohla moderní doba: internet, satelitní televize, sociální sítě a mobily. Bleskurychle v obýváku ráno natočená politická rapová agitka se dokázala do večera proměnit v úderný hit sdílený miliony lidí na YouTube, Twitteru a Facebooku. Ačkoliv se režimy snažily masovému šíření zabránit, většinou neměly šanci. Bohužel si to vynahrazovaly jinde: v represích, zatýkání, hrozbách, mučení a vraždění. Nejděsivěji skončil syrský zpěvák Ibrahim Kashoush: agenti tajné policie presidenta Bashar al-Assada ho nejprve zavraždili, pak mu odřezali hlasivky, pro výstrahu pohodili do řeky Assi u města Hama a záběry následně vystavili na YouTube. 5. července 2011, 4 dny po té, co s ním 250 000 lidí na náměstí skandovalo Get out Basher, původně tradiční svatební dabke píseň s novým textem. „Vaše legitimita skončila. Vypadni Bašáre, jsi lhář. K čertu s tebou a tvými kecy. Svoboda je za dveřmi. Je čas odejít Bashere. Vypadni.”

Revoluce také výrazně proměnila způsob nahlížení arabské společnosti na hip hop, do té doby undergroundovou hudbu „pomatené mládeže”. Rapeři jako první během Arabského jara, kdy se všichni ještě ze strachu schovávali doma, vyrazili do ulic a zvyšovali sociální vědomí. Neváhali se přitom postavit krutým praktikám tajné policie. „Teď se na rapery každý dívá jako na novou elitu. Arabské politiky ale nepřestává děsit a nadále ho označují za podvratnou ďáblovu hudbu,” řekl v rozhovoru pro televizi Al-Džazíra tuniský raper El General (vlastním jménem Hamada Ben Amo).

Arabské jaro vybuchlo po dvou zdánlivě nesouvisejících událostech v Tunisku: 7. listopadu 2010 vypustil na Facebook El General z města Sfax zuřivý výkřik Rais Le Bled (President, Your Country) a 17. prosince se v jiném městě, Sidi Bouzid, na protest proti úřednické zvůli upálil mladý pouliční zelinář Muhammad Buazízí. Pak už to všechno šlo ráz na ráz: v Tunisku začala Jasmínová revoluce, předvoj Arabského jara.V Rais Le Bled El General rapoval: „Můj presidente, vaše země je mrtvá. Lidé jedí odpadky. Podívejte se kolem sebe, co se děje. Všude samá mizérie. Mluvím o lidech, kteří trpí jako hladoví psi.“

Během několika hodin se video objevilo na místní televizní stanici, odkud ho převzala Al-Džazíra. Policie přišla s křížkem po funuse: okamžitě zatípla raperův MySpace a mobil, ovšem skladba se už mezitím roznesla jako neuvěřitelně rychle mutující virus. Zanedlouho přiložil pod kotel El General jinou skladbou: Tounes Bledna (Naše Tunisko). I jeho další skladby, podpořené politickým postojem, představovaly velmi silný symbol revolučního dění, takže se El General stal celkem jasným cílem tajné policie. 6. ledna vtrhla do raperova domu, zatkla ho, tři dny vyslýchala, ale nakonec pod nátlakem pouličních protestů pustila.

19. ledna na tryzně za zemřelé pak náhodný účastník zachytil na mobil v davu zpěvačku Emel Mathlouthi zpívající Kelmti Horra. Tklivou píseň s nesmírně naléhavou prostřední částí vzápětí zpopularizovala tuniská rádia, měnící ji v revoluční hymnu Jasmínové revoluce. „Jsem svobodná a mým slovem je svoboda. Jsem hlasem mrtvých a těch, kteří to nikdy nevzdávají. Jsem vítr, který se dotkl ohně,“ zpívá se v ní.

Přidal se také exil: íránský rocker Sami Yusuf žijící v Anglii, složil pro egyptské demonstranty skladbu I'm Your Hope, ale věnoval ji obecně arabské mládeži. „Jste nadějí naší planety, neexistuje nic, co byste nedokázali změnit.”

Hudba se v nedávné minulosti stala účinným nástrojem k dosažení práv také v dalších zemích. Zpívat společně na velkých veřejných shromážděních, stejně jako v rodinném kruhu je nedílnou součástí hudební kultury Estonska. Nevelký národ dokonce vlastní jednu z největších sbírek lidových písní na světě. Spontánním manifestačním zpěvem mnoha tisícového davu v areálu Pěvecké pole nedaleko hlavního měst Tallinu začala v roce 1988 také nenásilná, proto půvabně nazvaná Zpívající revoluce, završená o tři roky později odtržením Estonska od Sovětského svazu a vyhlášením nezávislosti země. V západní Africe pak hip hop pomáhá uvádět do úřadu presidenty a naopak je z něho šupem vyhánět. Bez masivního nátlaku senegalských raperů Y’en a Marre (Už toho bylo dost nebo Máme toho plné zuby) by nenáviděný president Wade možná vládl dál. Protřelý politik ovšem udělal kardinální chybu. Po prvních protestech o raperech prohlásil: „Z lehkého vánku pouze vlnícím listy se bouře nikdy nestane. Čímž jejich naštvanost dorazil a ti mu předvedli takový hurikán, že nestačil z prezidentského paláce otevírat dveře.A tak, jak ho do něho nabroušeným hip hopem kdysi uvedli, tak ho s ním teď odsud bez milosti vyprovodili. Se svými příznivci komunikovali prostřednictvím sociálních sítí, rozesílali výzvy i návody, jak v odlehlých regionech Senegalu pracovat s internetem a SMS zprávami. Natočili také pro Wadeho doslova smrtící hit Faux! Pas Forcé, v němž se zpívá: „Hej lidi, máme big problém, koukejte se zaregistrovat a jít k volbám. Fucking Wade.”

Z odstupu je zřejmé, že ne všechna revoluční hudba měla vyjma svého poselství nárok na archivaci, ostatně sloužila pro daný okamžik, například album The Rough Guide To Arabic Revolution ale dokládá, že i v tak vypjatých chvílích vznikaly skladby se silnou výpovědí a originální umělecké úrovně. Hudební dění Arabského jara proto od té doby zkoumají přední světoví sociologové, političtí komentátoři a etnomuzikologové. „Bylo to úžasné, protože se v podstatě jednalo o generační revoluce. Žádné flower power, ale síla mládí odmítající přijmout za normální, že jejich životy by měli diktovat diktátoři,” napsal profesor Jean-Pierre Filiu z pařížské univerzity, specialista na islám.