Stanislav Beran: Jízdenka. Cesta zvláštním tajným vlakem, který může odvézt do bezpečí oběti domácího násilí

Mimotuzemskou inspirací, jak sám autor přiznává, byl román Podzemní železnice afroamerického spisovatele Colsona Whiteheada, který za knihu v roce 2017 získal Pulitzerovu cenu. Jeho příběh vypráví o otrocích, kteří se díky zvláštní podzemní železnici mohli dostat z jihu na bezpečnější sever Spojených států, kde už bylo otroctví zrušeno.

„V našich zeměpisných šířkách nemáme otroctví a nikdy jsme ho tu neměli, ale možná tu máme otroky či spíše otrokyně, kteří nebo které se dost často z nejrůznějších důvodů nemohou vymanit ze svého jha. Poměrně často u nás dochází k týrání uvnitř rodiny, stigma nemusí nutně vycházet z barvy pleti, principy násilí jsou obecné a bohužel stále platné,“ nechal se slyšet autor povídky Jízdenka Stanislav Beran.

Příběh vyšel v jeho novince, v povídkovém souboru s názvem Schrödingerův hotel, který právě vydalo brněnské nakladatelství Host.

„Obličej vedle ní se převrátil a teplý, trochu páchnoucí dech dopadal na Bohdaninu tvář. Ráda by se odtáhla, ale není kam. Ležela na úplném okraji postele a při dalším pohybu by z ní už nejspíš spadla. Nejradši by se převrátila na břicho. Ale na břiše Bohdana spát nedokáže. Když leží na břiše, cítí za hlavou tlak, jako by jí neviditelná bota šlapala na krk. Když leží na břiše, bojí se, že jí jde o život. Opatrně se posadila, prkna pod matrací zavrzala a ona zatajila dech ze strachu, aby ho neprobudila. Ne že by se bála, teď v noci by se nejspíš nic nestalo, protože když spí, tak není rozčilený.“

Stanislav Beran

Do české literatury se Jihočech Stanislav Beran (1977) zapsal už před patnácti lety povídkovým souborem ze současnosti nazvaným Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007). Zařadil se tak po bok mistrů prozaické zkratky, jakými jsou Jan Balabán či jiný Jihočech Jiří Hájíček.

Stanislav Beran|foto:Archiv Stanislava Berana

O pár let později vydal další knížku povídek s o něco kratším názvem Žena lamželezo a polykač ohně (2013). I knížku Kocovina (2019) tvoří vlastně jednotlivé příběhy pospojované prostředím, v němž se odehrávají, a lidmi, kteří v něm žijí.

Jak se Stanislav Beran nechal slyšet v jednom z dřívějších rozhovorů, povídku jako žánr má rád z několika důvodů: „Povídka je momentkou s jasným, nekomplikovaným sdělením. Je srozumitelná pro každého, kdo je ochoten číst a vybírá si pak už jen podle nálady, kterou taková povídka nese.“

Povídky píše rád možná i z jednoho velmi praktického důvodu: „Jsou pro mě snadnější, protože jsou kratší. Asi je to dáno tím, že jsem netrpělivý člověk, takže rozsah povídky je pro mě nejvhodnější. Ve chvíli, kdy ji začínám psát, už vidím na konec.“ Řada Beranových povídek má i rozhlasovou podobu.

Čerstvou novinkou jindřichohradeckého rodáka je povídkový soubor Schrödingerův hotel, který právě vydalo brněnské nakladatelství Host. Souběžně se svou prozaickou novinkou představuje ve stejném nakladatelství také svůj první titul určený dětem Ztracený v povětří. Stanislav Beran je také autorem románů Hliněné dny (2010) a Vyšehradští jezdci (2017).