Hybatelem dění byla v Teplicích ještě před 17. listopadem 1989 nezávislá kulturní scéna

Tak by se možná dala zjednodušit nálada v nezávislé alternativní kultuře v kombinaci se špatným životním prostředím. Marek Fujdiak, tajemník magistrátu v Teplicích byl před čtyřiatřiceti lety „pankáč“ s fotoaparátem na krku: „Chodili jsme za muzikou, četli jsme knížky a neměli jsme rádi bolševika,“ popsal se.

Právě kvůli velkému množství škodlivin v ovzduší byly v Teplicích od 11. do 13. listopadu demonstrace. Také o tom pojednává film Karla Strachoty s názvem „1989: Chceme dýchat", který publikum ocenilo potleskem. V sále byla řada tehdejších protagonistů.

Čestmír Pondělík v září 1989 právě přišel z vojny. „Na vojně jsem byl na Moravě, kde bylo krásně čisté ovzduší. Doma v Teplicích začal pověstný strašný podzim, kdy se nedalo dýchat. V hospodě jsem pak narazil na lidi podobného smýšlení, třeba Oněgina,“ připomněl tvář ekologických demonstrací, učně Zbyška Jindru, kterému mnozí připisují nápad na jejich svolání, ačkoli mu bylo teprve patnáct let.

„Moc toho tady nebylo, buď takzvaní vlasatci, nebo veksláci. A punk byl něco jiného. Byla v tom svoboda,“ vzpomínal dál Čestmír Pondělík. S Markem Fujdiakem se pak zúčastnil demonstrací za lepší životní prostředí. V těch dnech totiž koncentrace škodlivin v ovzduší z elektráren a továren mnohonásobně převyšovaly limity.

„Poprvé, když jsme se sešli, jsme prošli celé město a sami jsme byli překvapení, že nás policie nerozehnala. Řekli jsme si, že se sejdeme další den na stejném místě, ale samozřejmě jsme strach měli, “ vzpomíná na první demonstraci a pochod 11. listopadu 1989.

Na dalších demonstracích už ale příslušníci Veřejné bezpečnosti zasáhli i obušky a několik lidí zatkli. Ani události 17. listopadu na Národní třídě v Praze ale Markovi Fujdiakovi nedaly jistotu na změnu režimu: „Euforie to byla, ale my jsme nevěděli, že ten svobodný stav potrvá stále. Báli jsme se, že bolševik se jen tak lehce nevzdá.“

 Jeho obavy se ale nenaplnily, a tak se časem z „podvratného živlu a pankáče“ stal nejvyšší úředník statutárního města. I když jak říká: Jednou pankáč, vždycky pankáč.