Když jedu první, tak šlapu na maximum, protože si vybírám závodní lajnu podle sebe, pochvaluje si Adamczyková

Evo, kdy tě popadlo to ježdění na snowboardu?

Jako dítě jsem začala jezdit v šesti letech na snowboardu, ale to bylo takové plácání.

Někdo ti ho ale koupil?

Rodiče. Začala jsem ve dvou letech jezdit na lyžích, protože jsem z Krkonoš. Kamarádi rodičů přitáhli na kopec snowboard a zeptali se, jestli to chci zkusit. Jednou jsem to zkusila s nimi, pak mně jednou půjčili malý snowboardík v půjčovně a já ho nechtěla vrátit, tak mi ho koupili.

To je opravdový příběh?

Já si to tak pamatuji, ale rodiče už tady nejsou, takže mi to nepotvrdí, ani nevyvrátí. Ale ten snowboard pořád mám. Bugr Bugr a je v expozici v Dolní Branné v lyžařském muzeu. Bavilo mě to, lyže mi moc nešly, byla jsem vždy předposlední. Byla jsem dost marná, brzy se vstávalo a snowboardisti vstávali později...

Jak je to možné, že lyžaři vstávají dřív?

Je to nějaký jejich folklor, oni potřebují tvrdou sjezdovku. Lyžovat se chodilo prostě předtím. Potřebuješ mít tu pistu čistou.

Co je pista?

Sjezdovka, německy. Prostě máš tu lajnu, tam si postavíš tyče. Oni to potřebují tvrdý, tak se chodí ráno. Když je teplo, tak to rychle změkne. Asi v 5. třídě jsem si řekla, že bych potřebovala něco dělat jiného než lyže.

Čtěte také

Na sněhu mi to skoro nejelo, přesto jsem spokojená, říká Adamczyková po druhém místě v oblíbené Gruzii

A to jsi prkno dostala v 5. třídě?

Ne, v těch šesti letech. Furt jsem jezdila na snowboardu a na tréninky chodila na lyže. V 5. třídě jsem řekla, že mě lyžování nebaví, a šla jsem na snowboard.

Byla to ta doba, kdy začal snowboard vadit lyžařům? Nabýval na popularitě.

Asi jo, snowboard byl pořád punkový sport, ale našlo si to větší oblibu. Já jsem ročník 1993, tak když mi bylo šest, tak to bylo 1999 a pak mě to začalo bavit a byl to cool sport. Pořádaly se závody. My měli jsme dětské závody Snowboardel Open každý víkend na českých horách. Začala jsem pak dělat trochu freestyle, ale jako dítě jsem jezdila čtyřikrát týdně ve Špindlu.

A freestyle to jsou překážky?

Jo, slopestyle, big air a U-rampa.

Není to takové to freeride, když máš čerstvě napadáno?

Ve freeridu se taky soutěží, ale to dává asi nejmenší smysl ze všech disciplín, protože všichni snowboardisti milují freeride, ale jako zábavu. Napadne sníh a jdeš s partičkou jezdit. Nebo se říká, no friends on powder days, prostě se snažíš, abys měl čistou lajnu.

Takže nejlepší je, když jsi tam první?

Jo, jo, jo. Ale když máš velkou horu, tak si většinou vždycky najdeš lajnu. Je to jako surfování v prašanu.

Je to ta svoboda? Je to takový čistý, hezká příroda...

Je to takový adrenalin, skočíš si drop třeba. To prkno úplně plave, je to plynulý. Je to takový zvláštní zážitek. Není to jako na sjezdovce, kde to občas drhne.

A je to i nebezpečné, když tu horu neznáš a ten adrenalin je v tom taky?

Určitě. Obecně v Čechách si to moc neuvědomujeme, ale i v Krkonoších padají laviny a jsou tragické události. Mám z toho obrovský respekt a správně by člověk měl jezdit s lavinovým batohem, se sondou, s pípákem. Ale když jsi sám, je ti pípák k ničemu.

A ujížděla jsi někdy před lavinou?

To ne, ale jela jsem před lavinu už spadlou. Byla jsem v Gruzii, zůstala jsem tam o tři dny déle a šla jsem tam na kecky. To je, že tě vozí rolba nahoru, ale měli jsme veškerou výbavu.

V Gruzii byl Světový pohár a navíc byla i v tom dokumentu. Popiš Gruzii?

V tom dokumentu je jiné místo, to je Bakuriani a to je resort. Je to ale větší lunapark, punk, jezdí tam mezi skútry, auty a bahnem na koních. Když jsou Češi zvyklí jezdit do Rakouska, Itálie, tak ti místní v Gruzii moc nelyžujou. Hory mají ale nádherné. My jsme byli v Gudauri a tam je to trochu hezčí. Asi tam bude velká korupce, je tam nový hotel, ale půlka není dodělaná. Máš dojem, že to někdo zafinancuje, ale nikdy se to nedostane. Jednou jsme tam jeli a v 10 ráno nejely vleky. Řekli nám, že nemají proud, tak jsme čekali dvě hodiny, než se to rozjeli. Jezdí tam hodně kamiony, protože je tam přechod do Ruska. Je tam ale prašan a je to tam nádherné. Na závodech jsem tam byla jednou druhá a jednou pátá. Pak jsem tam zůstala, narazila jsme tam na českou partičku. Jezdí se tam za sněhem.

Já znám i letní návštěvníky, že je to opravdu vyhledávaná oblast.

Byla jsem v Gruzii před 10 lety po Soči 2014 a šla jsem tam třídenní přechod, takový známý trail. Potkáš tam hodně Čechů.

Je to spojené s nějakým náboženstvím, jako poutní místo?

Jestli jo, tak jsem to nevěděla. Je to tam hustý, jdeš tam ve 2500 metrech nad mořem a rostou tam takové keře, jako u nás kleče, ale je to rododendron. Je tam vedro 25 stupňů, všichni jsou pohostinní. Jediné, co v Gruzii funguje, je jídlo. Zaklepeš na dveře a jsou na turisty zvyklí.

Co se tam tak baští a pije kromě čaje?

Hodně kuřata v omáčkách, naložené zeleniny.

Takové balkánské...

Jo, boršč jsme taky měli. Je to taková kombinace, všechno možný. Skvělé jídlo jsem měli v té české základně, to je v Bakhmaru, tam se jezdí ty freeridy. Tam jsi v horách, jedeš tam ještě hodinu rolbou a jsou tam takové zapadlé boudičky. Gruzínci odjedou na zimu do údolí. Česká základna tam má rolbu, můžeš tam dorazit na týden, Gruzínky tam vaří, každé ráno vyjedeš rolbou, jezdíš po kopcích. Skvělý zážitek.

Čtěte také

„Já a podpatky? Špatný,“ směje se snowboardistka Eva Adamczyková. Poslechněte si rozhovor s finalistkou StarDance

Gruzie byl první závod po tancování?

Ne, to už byl druhý. První byl ve Švýcarsku.

Jasně, vyhrála jsi hned ten první vlastně.

V Gruzii jsem minulou sezonu vyhrála mistrovství světa a bylo to po tom zranění. Byl to vlastně jediný závod, co jsem ten rok vyhrála.

Mění se ty trasy?

Trochu jo. Natahají to stejným směrem, ale i ve Svatém Mořici má být mistrovství světa. V roce 2025 tam bude mistrovství světa a rok před tím tam udělají Světový pohár, aby sis to otestoval. Trochu to změněné je, ale místo je podobné.

Přišli se tam lidi podívat, v Gruzii, když tam mají takovou událost?

Mistrovství světa byla velká akce, takže tam byli freestylisti a tak. Bylo tam lidí dost, ale možná se přišli podívat, co je to za exoty. Možná ale bylo víc lidí dole v tom lunaparku.

Vznikl dokument Efka, nejrychlejší holka ve vesmíru. Efka, tak si říkáš?

Jo, podepisuji se i tak. Mně to přijde normální.

Já vím, holky to dělají...

Taky jsem si vymyslela na gymplu přezdívku Efson Gazon Alamezon Kadivica Bizon. Takže to mohlo být ještě horší.

To vůbec není špatný! Jak to vzniklo?

Protože jsem se nudila na francouzštině.

Kde se vzal ten knír?

Rok 2011. To byla taková sázka s jedním polským závodníkem, který si nechal narůst knírek. Říkala jsem si, že bych si ho mohla namalovat, a on říkal, že to nedám, tak jsme se na druhý den vsadili. Bylo to moje první mistrovství světa ve Španělsku a já tam byla pátá. Vyhrála jsem malé finále a do té doby to byl můj největší úspěch. Celkem to i zarezonovala v médiích, ale nejsem v tom moc pověrčivá.

Eva Adamczcyková|foto:Yang Shiyao, Xinhua News / Profimedia

A dáváš si ho od té doby vždycky?
Vždycky, na každý závod. Ne na kvalifikaci, ale na závod.

A měníš ho?
Jo, pořád. Jednou jsem měla takový kočičí, takový fousky. Pak jsem si utrhla křížová vaz, tak jsem ho chvíli nemalovala, ale pak jsem ho zase namalovala zpátky.

Takže trochu pověrčivost tam bude?
Nevím, jak ostatní, ale snowboardisti neříkají, že dají poslední jízdu, ale dají ještě jednu jízdu.

Máš nějaké oblíbené prkno? Máš na něm něco, co je tvoje?
Dříve jsem si ho pojmenovávala. Měla jsme třeba ovečku.

Proč ovečka?
To už si nepamatuju. Všechny názvy jsme dělali jako -ovič, takže Samsonovič, Sibiřskej lavinovič.

Ty si hraješ takhle ze slovíčky?

Jo, to bylo díky mému trenérovi Jakubu Fleišerovi. On už je teď jen sochař, už netrénuje. Já jsem si na jedno prkno závodní napsala jen Ovič a trenér mi tam tehdy dopsal ovečka. Od té doby to byla Ovečka a myslím, že jsme na ní vyhrála olympiádu. Ovečka dvojka byla v Pchjongčchangu. Teď už to tolik nedělám.

Jsi už dospělá nebo co se stalo?

Už asi nemám múzu, jsem asi stará. Teď mám Malý šutříček, protože šutrák je prkno, který jezdíš na tréninku a nevadí ti, když se poškrábe. Jmenoval se Šutr, mě se to nelíbilo, tak jsem napsala Malý šutříček.

Čeká tě olympiáda?

No to se uvidí. To je ještě dva roky, je to daleko.

Četl jsem, že by se přijeli podívat kámoši z gymplu?

Přesně tak. Můj Mára nebyl na závodech...

Manžel, Marek Adamczyk, můj kolega!

Mára ještě nebyl, on je zvyklý držet mi palce u televize.

To není ale taková kontaktáž. Navíc vás dělá Miky Dusík a ten tě komentuje hrozně krásně. Pouštíš si to pak?

Moc ne, spíš když mám finálovou jízdu a Česká televize to sdílí na instagramu, tak tam to slyším, ale jinak tolik ne.

Dokument je čerstvá věc. Když už je o tobě dokument, nenaznačuje ti někdo, že končíme?

Dělala jsem si z toho srandu, že jsem na sklonku kariéry, ale nikdo to nechce říct. Myslím ale, že ne, že by byli všichni rádi, že jezdím a že v tom pokračuju. Ptali se mě, proč si myslím, že se o mě dokument točí? Já říkala, no protože jsem stará, už je mi 30 let. Na začátku kariéry nejsem, jsem spíš ve druhé půlce kariéry.

Tvůj trenér Marek Jelínek si po tvém zranění myslel, že už je hotovo? Co tě znám, tak vím, že tě provází strašlivá zaťatost a houževnatost?

Když jsem to slyšela, tak mě to překvapilo, že si všichni mysleli. Zaprvé jsem tomu tolik nerozuměla a neprobírala to tolik do detailu s doktory. Věděla jsem, že mám zlomené kotníky, ale zlomeného už jsem toho měla dost. I vaz jsem měla utržený a vrátila jsem se. Bylo to nepříjemné, návrat byl delší, ale měla jsme pocit, že žiješ ze zkušeností předtím a vždycky jsem se po zranění vrátila jezdilo se mi dobře. Jelen je prudce inteligentní, zná fyzio, zná se dobře s Pavlem Kolářem. Já se jich tolik neptala, brala jsem to tak, že se to zahojí. Trenér to s nimi asi rozebíral víc. Když pak nemůžeš běhat, pořád kulháš, ráno tě to bolí a ťapeš, tak jsem si už říkala, že to není úplně ono. Tři měsíce po tom, co jsem si to udělala, tak jsem šla jezdit u nás na Bubákov a bylo to strašný. Bylo to v srpnu a říkala jsem si, že je to fakt hrozný. První tři měsíce na podzim, kdy normálně probíhá příprava naplno, protože v prosinci už jsou závody, tak to nebylo dobré a nejezdilo se mi dobře. Potkala jsem ještě další dva fyzioterapeuty, ukázali jiný pohled a jiná cvičení. Cítila jsem, že jsem těm nohám potřebovala trochu víc naložit, třeba i v posilovně. Když už to trochu bolí, ale víš, že do takové bolesti 4 z 10 to je dobré. Vnitřně jsem cítila, že potřebuji čas a že se to může zlepšit. Říkala jsem si, že když se to po sezoně nezlepší, tak uvidíme. Šla jsem do toho s tím, že to budu šudlat, že to bude testovací sezona. Pak se to v průběhu závodů zlepšovalo.

Třeba to viděl trenér na tobě, že jdeš dolů? Jako by tě chránil i tím. Mluvili jste o tom spolu?

Ani vlastně ne, ale on je v těchto věcech víc ovlivnitelný emocemi. Věnuje se tomu naplno, je to pro něj hodně důležité, pořád nad tím přemýšlí a uvažuje. Já jsem v tomhle asi ignorant, nevím.

Poprvé jsem vidět tvoji ségru a nerozeznal jsem, která mluví, dokud na ni nebyl záběr.

Jo, to Marek, když jsme spolu začali chodit, tak první rok v telefonu nerozeznával, s kým mluví. Vizuálně jsme rozdílné, i když máme fotky jako děti, tak to nepoznáš moc. Teď takhle podobně mluvíme.

Co ségra? Ta byla v Gruzii a to bylo poprvé, kdy se na tebe byla povídat?

Jo, rodiče mě nikdy neviděli a ségra mě tam viděla poprvé. Ona tam jela s partičkou kamarádů, jsou to skialpinisté, takže tam jeli na freeride. Podívali se na nás a pak tam zůstali osm dní. Původně chtěli jet ještě jinam, ale nakonec zůstali v Gudauri, kde jsme závodili. Ona je obrovský fanoušek.

Tak co jí asi zbývá. Dělá ještě něco?

Dlouho lyžovala, ale není závodní typ. Nepotřebuje být někde první.

Navíc by byla ve tvém stínu.

O tom jsme se ní nikdy nemluvila, ale myslím, že tam nemáme to, že by se tak cítila. Ona se stará hodně o psy, je psí fyzioterapeutka.

Takže psí olympiáda?

Ona je olympiáda v agility. Ona má borderku a jednoho křízence. Dost často hlídá našeho psa Artura. Založila si ve Vrchlabí ordinaci a chodí cvičit se psy. Masíruje je, cvičí s nimi na balančních plochách.

Opravdu?

Ano, když mají psi problém třeba po operaci. A ještě pracuje tady v Praze na jedné klinice.

Jak se jmenuje ségra?

Jana.

„Když mám hlad, jsem nepoužitelná.“ To je jeden z titulků, který jsem si o tobě přečetl. Můžeš mi o tom něco říct?

To by měl referovat asi spíš Marek. Na mě to dost doléhá, začnu být protivná a nedokážu pak řešit věci. Přijdu domů, minule jsme přijela ze soustředění, nestihla se najíst a měli jsme jít s Markem do kina. Marek říká, co kdybychom pak někam šli, a já mu říkám, prosím tě, teď ne, nejsem schopná to řešit, musím se nejdřív najíst. A ještě to mám taky, když je mi vedro.

A kdy začíná vedro?

V květnu.

Jsi spíš studenomilka?

Asi jo. 25 stupňů je taková hrana a 30 je pro mě strašný. Jedeme třeba v tramvaji, v létě 30 stupňů a nedokážu ani rozhodnout, kam půjdem, protože je mi vedro a nedokážu přemýšlet.

Já říkám, že mám kratší spojení ke vzteku.

Jo, přesně! A nemůžeš se svléknout.

Jaké je řešení na ten hlad? Já si nosím skoro vždycky tatranku. Když nemám energii, vím, že jsem nepříjemnej a je mě tak ne půlka, ale desetina.

Na kopec sušenky a nebo mám předmíchaná jídla, je to instatní, už hotový. V Rakousku to prodávají, tam si to kupuju a je třeba s příchutí vanilky, čokolády. V plastové lahvi, trochu to zamícháš a je to super. Na kopci nemůžeš jet dolů na šnitzel, to by si šel rovnou spát. Takže v klidu popíjím to instantní jídlo, snowboard je dynamický sport a potřebuješ ty cukry. Když jsem v Praze a jdu třeba na koně, tak to jídlo moc nezvládám. Měla bych si připravit jídlo do krabičky, teď mi to moc nejde.

Umíš vařit?

Myslím, že docela jo. To, co sama sobě uvařím, to mi chutná. Jeden závodník říká, že jsem luxus fousek na jídlo. Když je ale nouze, je mi to jedno.

Tak je to ale obřad, ne?

Ano, je to důležitý. Ráda utratím víc peněž za jídlo, protože to je za sebe.

Zpožděný start, to mě strašně zajímá. Jak to, že to naplánujete a dvakrát ze tří to vyjde? Vždyť hned ztrácíš vteřinu.

Myslím, že to vyšlo asi dvakrát ze čtyř. Mám tak padesátiprocentní úspěšnost.

Kdy vás to napadne, trenéra, že to může být cesta k úspěchu?

Poprvé ho to napadlo v Německu, kdy se mi na startu úplně nedařilo a do první zatáčky jsem vjela třeba druhá, třetí a nějak jsem tam kličkovala. Nebyla jsem tolik vyježděná ve čtyřech. Zároveň jsem den předtím vyhrála kvalifikaci o sedm desetin, takže si řekneš, že skoro o vteřinu můžeš jet rychleji. Ta myšlenka byla taková, že pojedu sama na startu v klidu, oni pojedou, možná se trochu poťukají, a já udělám lepší start, dojedu je a chytneš se do větrného pytle.

Je to cítit i tady?

Ano, a je to znát, když jedeš za třemi závodníky. Pak sem chytla takovou rychlost, že jsem je dokázala předjet. Nebo vidíš, že cílová rovinka je dlouhá a kdo vjel první do určité části, tak ho vždy předjeli.

A není tam třeba i ten psychický blok, že vedeš a musíš to udržet?

Jak kdy. V některých tratích si věříš v zatáčkách a víš, že je předjedeš. Třeba teď v Gruzii, tam nikdo nenechával místo. Když jedu první, tak mě to vyburcuje a šlapu do toho na 150 procent. Naschvál jsem jela tu lajnu, abych ji znepříjemnila předjetí. Když jedu první, říkám si, za chvíli mě předjedou, za chvíli mě předjedou, ale dokážu na maximum šlapat. Vybírám si trasu, je to pro mě příjemnější, než když přede mnou kličkují tři lidi.

Baví tě víc kvalifikace, nebo závod?

No závod, o tom to je přece ten snowboardcross. Kvalda je dobrá, že si to vyzkoušíš. Dříve jsem měla větší respekt v těch čtyřech, víc jsem se bála, protože jsem si nevěřila. Poslední dobou jsem víc vyježděná a mám zkušenost. Ostatní národy jezdí o něco lépe, protože spolu víc jezdí na tréninku. Člověk ale dělá snowboarcross proto, že se jezdí ve čtyřech.

Máš nějaké nástupkyně? Jsou nějaké tři holky, se kterými bys potrénovala?

Áčko reprezentace jsou tři kluci a já. Jezdím za klukama, ti mi pak hodně odjedou. Protože jsme ale holky hodně kamarádky i s jinými národnostmi, tak spolu jezdíme v tréninku. Tolik, kolik je tam ale Francouzek, tak tolik jich nemáme. Nevím, jak nastavili sportovní podporu ve Francii, ale oni jsou ve všech sportech kvalitní. Jsou dobří napříč všemi sporty. Nějaké Česky máme, potřebují se vyjezdit, ale je to lepší. Za mě tam nikdo nebyl, a pak slovo dalo slovo a ze mě byla juniorka ve snowboardcrossu. Snažíme se to trochu ten systém budovat, obzvlášť Marek Jelínek, vzdělávat trenéry. Jde to pomalu, nemáme takovou historii jako lyžaři, ale snažíme se. Dvě tři holky tam jsou.

Na place|foto:Aleš Vavřík, Shutterstock