Skleníky byly jen pro bohaté. Změnila to průmyslová revoluce a zrušení daně ze skla
Mít na zahradě svůj vlastní skleník je dnes celkem běžná věc. Kdysi tomu ale tak nebylo. „Skleníky byly výsadou nejbohatší šlechty a králů,“ připomíná skleníkovou historii v pořadu Zelené světy zahradník Pavel Chlouba.
Samotnou podstatu skleníků nejspíš vymysleli staří Římané kolem roku 30 našeho letopočtu. Císař Tiberius totiž miloval zeleninu, která se dnes nazývá arménská okurka, jenže římské klima neumožňovalo její pěstování pod otevřeným nebem.
„Zřídili tedy takzvané specularium. Byla to stavba, na kterou natáhli bílou plachtu impregnovanou olejem. Byla to velmi improvizovaná záležitost, ale přes bílou plachtu se nějaké světlo k rostlinám dostávalo, přičemž olejem impregnovaná plachta částečně odolávala dešťovým srážkám,“ popisuje Pavel Chlouba.
První opravdové skleníky vznikly v Itálii ve 13. století a byly nazývány giardini botanico, tedy botanické zahrady. Z kulturní Itálie se umění budování skleníků pomalu a postupně šířilo do dalších zemí, zejména do Nizozemí, Anglie a Francie.
V roce 1599 byl postaven velký skleník v nizozemském Leidenu. Jeho autorem byl ale Francouz Jules Charles. „Skleník měl sloužit k pěstování léčivých rostlin z teplejších oblastí a také citrusových plodů. Později vznikaly i další podobné stavby, obvykle ale sloužily jen pro zimní pěstování rostlin. V létě se tyto rostliny pěstovaly venku, neboť stavitelé skleníků ještě neuměli vybudovat účinný větrací systém,“ dodává Pavel Chlouba.
K vytápění se používala běžná kamna, rostliny byly od sazí
Právě kvůli pěstování citrusů a jiného tropického ovoce se skleníky někdy označovaly názvem oranžerie. Každý, kdo měl oranžerii, vysílal do svého okolí signál, že je bohatý. V tomto období mohli oranžerie vlastnit pouze velmi bohatí lidé.
Často si s nimi ale užili více starostí než radostí. „Systém topení ve skleníku nebyl ještě pořádně vymyšlený. Používala se běžná kamna. To vedlo k tomu, že rostliny v jejich blízkosti byly spáleny, vzdálené zase namrzaly a většina byla začouzena od sazí,“ líčí Pavel Chlouba.
K širší veřejnosti se skleníky dostaly po průmyslové revoluci, která přinesla nové technologie, postupy i modernizaci mnoha odvětví. Možná průlomovým letopočtem byl rok 1845, kdy byla ve Velké Británii částečně zrušena nesmyslná daň ze skla. Toto opatření vedlo k nebývalému rozvoji sklářského průmyslu, a tím i lepší dostupnosti skleníkových technologií.
Skleník jako dvanáct fotbalových stadionů
V tomto období vznikly dvě jedinečné stavby. V letech 1844 až 1848 vyrostl v botanické zahradě Kew velkolepý palmový skleník, který slouží dodnes. Architekti Turner a Burton se inspirovali loďařským průmyslem a vytvořili mohutnou samonosnou konstrukci. „Vznik tohoto skleníku byl mimochodem zcela nevyhnutelný, neboť lovci rostlin přinášeli ze svých expedic po celém světě rostliny, které mohly růst jenom v příznivém prostředí skleníku,“ připomíná Pavel Chlouba.
Druhý velký skleník vznikl pro světovou výstavu v Londýně v roce 1851. Velkolepá stavba dostala náležité jméno Crystal Palace. Aby se sem vešlo více než 14 tisíc vystavovatelů z celého světa, plocha skleníku musela přesáhnout 9,2 hektaru, což odpovídá asi dvanácti fotbalovým stadionům.
Na délku skleněná stavba měřila 564 metrů, zhruba třikrát více než katedrála svatého Pavla v Londýně. V nejvyšším místě skleník dosahoval výšky 29 metrů. V roce 1854 byla celá stavba rozebrána a přestěhována na periferii Londýna. Crystal Palace sloužil až do roku 1936, kdy ho nenávratně poškodil požár.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
