Chtěl bych mít kapelu ze samých synťáků

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy TootArd

Jak znělo v 80. letech arabské disko? A alžírský styl rai v kavárných francouzského Lyonu? Kompilace Maghreb K7 Club: Synth Raï, Chaoui & Staiif a nové album Migrant Birds skupiny TootArd dokládají, že báječně.

Elektrické varhany přizpůsobené čtvrttónovým stupnicím maqam vtáhly od 70. let arabskou hudbu do moderního dění a revoluci později dokončily speciální „orientální“ syntezátory s bohatým rejstříkem zvuků tradičních nástrojů a rytmů.  Kluby na Blízkém východu a v Maghrebu duněly arabským diskem, rytmickou náloží svého druhu, ze které dnes čerpá experimentální arabská elektronická hudba. Od té si skupina TootArd drží odstup, určitě v sobě ale nezapře rockovou minulost, takže její disko výhradně tanečním potřebám tak úplně neodpovídá, i když s vámi zatřese, jak jen to jde.

Čtěte také

U TootArd z Golanských výšin se toho dost změnilo: z původní pětice zbyli pouze bratři Hasan a Rami Nakhlehové, kytary vystřídaly syntezátory a tuarežský sound přecházející do reggae odsunul do pozadí obdiv k arabskému disku 80. let, hudbě se kterou bratři vyrůstali.

Na předchozím albu Laissez Passer skupina osvětlila, co to znamená žít na Golanských výšinách, Izraelem od roku 1967 okupovaném syrském území a tudíž bez statusu právoplatných občanů, navíc zbavených možnosti volně cestovat. Na novince touhu svobodně se rozletět bratři vyjadřují jak názvem Migrant Birds, tak hudbou, ztrácející zábrany vydat se globálnějším popovějším směrem. Pohlcuje ze dvou důvodů: tanečně a dávkováním melancholie v poetických textech o domově, milostném tanci v kapce rosy a emigraci, která je lepší než pomalá smrt.  Hodně skladeb vypráví o nešťastné lásce a v Pretty Woman si třeba dívka stěžuje: „Vlétl jsi mi do hlavy jako pták. Uhnízdil se v mé mysli, ukradl mé city a beze slova utekl.“

Alžírský styl rai má dávný původ v přístavních krčmách a nevěstincích přístavu Oran a jako takový byl od samého začátku trnem v oku islámským fundamentalistům. Ti ho pro svou světskou nevázanost a sexuální otevřenost neváhali označit za hudbu samotného ďábla. A protože od výhrůžek neměli daleko k násilí a vraždám, většina hudebníků ze strachu o život vzala raději nohy na ramena a utekla do Francie, kde se díky Rachidu Tahovi nebo Khaledovi stal rai brzy součástí francouzské hudební scény.

Mezi významná přistěhovalecká epicentra se vedle Paříže a Marseille řadilo také historické město Lyon. V tamních kavárnách, klubech a barech se scházela alžírská exilová komunita udržující pevné pouto s domovem skrze hudbu. Jména muzikantů z kompilace Maghreb K7 Club vám nic neřeknou, za hvězdy tu tehdy byli řidič autobusů, vedoucí úklidové vlakové čety nebo prodavač zeleniny. Ústředními nástroji se pro ně staly syntezátory s klávesami a hráli hudbu kumulující energii z alžírských stylů, západního popu, funky a diska. Autorství neřešili, cílem bylo publikum roztančit a zbavit ho přistěhovaleckých chmur. Vydávání alb nebylo na pořadu dne, v primitivních studiových podmínkách natáčené kazety šly ovšem na dračku a dnes patří mezi sběratelské rarity.

Při výzkumu lyonské hudební scény se na ně zaměřila rozhlasová producentka Peroline Barbet a když pro své nadšení získala Simona Debarbieuxe z vydavatelství Sofa Records, vinylové album Maghreb K7 Club bylo na světě. Nabízí nám velmi zajímavý pohled na alžírskou exilovou hudbu a příležitost seznámit se s jejími neznámými hrdiny. Třeba s průkopníkem alžírského diska a funky Nordine Staifim nebo na elektropop zaměřeným Salahem El Annabim, vkládajícím do skladby Hata Fi Annaba téma z hitu Oxygène lyonského rodáka Jeana-Michela Jarreho.

Spustit audio