The Felice Brothers: Tenhle svět se nemůže zdát ani slepým ptákům

The Felice Brothers
The Felice Brothers

S politiky mají kříž všude na světě a Spojené státy aktuálně s Donaldem Trumpem docela velký. Folkrocková skupina The Felicity Brothers z této nepěkné americké éry odvozuje vyznění nového alba Undress. "V tom politicko-sociálním chaosu je těžké najít jednoduché řešení, snad jedině, kdyby se všichni svlékli do naha a Mike Spence si dal s Trumpem pořádného francouzáka," přemýšlejí nahlas bratři Ian a James Felice.

V uplynulých čtrnácti letech se The Felice Brothers úspěšnými alby přiblížili špičce amerického folkrocku bez nutnosti zaprodat se mainstreamu. Definici úspěchu si bývalí newyorští buskeři určili sami a leckdo je označil za „druhý příchod Boba Dylana“. Odmítli prodávat skladby do reklamy, a když jim kdysi vlivný producent Rick Rubin nabídl spolupráci na albu, než by pracovali u něho v Los Angeles, kde se necítili dobře, natočili si ho sami doma.

Ne vždycky to klapalo: hurikán Irena jim spláchl studio a část majetku, nedařilo se koncertně, navrch začaly mít osobní projekty a v roce 2017 nakonec kapelu opustili dva členové i třetí bratr Simone. Takže s albem Undress Ian s Jamesem vlastně začínají znovu: s novým bubeníkem Wille Lawrencem a hodně uznávanou baskytaristkou Jesske Humme.

Smutnější, ironičtější a humornější texty jsme od nich snad ještě neslyšeli a vytáhli se i hudebně: v nejistých amerických časech tak trochu připomínají našlápnutého Bruce Springsteena; myšleno obdivně a nejvíc v úvodní skladbě Undress s hostujícím saxofonistou Geoffem Vidalem: „Republikáni, demokraté, evangelíci, bankéři z Wall Street a Kellyanne Conwayová, svlékněte se.“

V nádherné  Special Announcment se sarkasticky opírají do trumpovské slibotechny legitimující politickou korupci: „Až se stanu presidentem, na kopci vyroste víc borůvek a na desetidolarovce bude obrázek Charlie Parkera.“

U The Felice Brothers pozbývá smyslu srovnávat s minulostí. Ačkoliv na folkrockovém zvuku změnili minimum a pořád se pohybují na sinusoidě jemného folkování s fantastickými vokály, dylanovského rocku, Americany a punku, připomínají zcela novou, daleko víc odhodlanou kapelu, přiznávající, že tomuhle světu moc nerozumí, takže než by se mu měla podřídit, zařídí se raději podle sebe. Zpívá se o tom v pomalém smutnění  Poor Blind Birds: „Tenhle svět není to, co by se mohlo zdát slepým ptákům.“

Závěr je zdrcující a ponurý: skladba Socrates, inspirována poezií sanfranciského básníka Jacka Spicera, sice upomíná na poslední hodiny před popravou umělce protivícího se systému psaním nevhodných písní, analogii s řeckým filosofem ale moc nehledejme. Ian zpívá spíš o moderním kapitalismu: „Zdravím tyrana. Zdravím moderní stát. Zdravím dolar.“