Herecký svět je čím dál těžší, říká herec Martin Kubačák

Martin Kubačák vystudoval gymnázium a pak DAMU. První angažmá měl v Českých Budějovicích. Svoji spolužačku Adélu Kačerovou, dceru Niny Divíškové a Jana Kačera si vzal za ženu.

Nedovedu si představit, že bych si stoupla před Jana Kačera, vytáhla kytici, dala ji Nině a řekla: „Vaši dceru Adélu bych si rád vzal.“ Možná to proběhlo úplně jinak, ale...

Ne, proběhlo to poměrně klasicky, ale díky tomu, co tomu předcházelo, jaké to byly osobnosti, jsme to poměrně dlouho odkládali. To znamená, my jsme se nejdřív odstěhovali do Českých Budějovic, tam jsme spolu, já nevím, šest sedm let žili. A pak jsme se vraceli zpátky a pak teprve jsme se brali. Takže vlastně, myslím si, že už jsme si to zjednodušili, protože rodiče si spíš říkali, kdy už to přijde.

Vnímáte to ve svém životě tak, že nejdůležitější je udělat ten první krok, ať se rozhodujete o čemkoliv?

Je to vlastně hrozně zavazující, jak napíšete tu první větu, jak se zachováte, jak se rozhodnete, tak potom musíte dál konat. Těžko se to mění a těžko se z toho ubírá. Takže začít hodně vysoko může být taky problém. Ale začít samozřejmě hodně nízko je zase srabárna.

Anna Cónová a Martin Kubačák ve filmu Buko|foto:Cinemart

Letos v květnu Jan Kačer odešel. Když jsem s ním mluvila, bylo to všechno o vlídné péči o rodinu, o blízké. Pro mě to byl moment, kdy jsem si uvědomila, že už se nic nového dalšího nedozvím. Co proběhlo hlavou vám?

My jsme se ráno s panem K., jak já jsem mu říkal, po jeho poměrně těžké noci, asi v půl sedmé loučili, seděli jsme spolu u stolu na snídani a já jsem odjížděl na natáčení, tak jsme si řekli, že se po obědě uvidíme, a to už se vlastně nestalo. Už se stalo to, že jsem se vracel mezi natáčením se vlastně rozloučit nějak a bylo to vlastně hodně rychlé.

Takže taková jedna myšlenka mně vlastně nepřichází na mysl a je to i z toho důvodu, že si uvědomuju, že ta jejich volba, jak Niny, tak Honzy, pana K., zůstat doma byla vlastně přínosná nám všem i díky tomu, že jsme měli čas se rozloučit, ale ne v tu jednu chvíli, kdy se tiskne ruka a vlastně přijde takový ten rozhodující moment, ale rozloučit se vlastně jako v delším časovém úseku, říct si to, něco si vysvětlit, něco vrátit a tak.

Máte dvě dcery. Mají herecké geny?

Mám Františku a Magdalénu. Jedné je sedmnáct, jedné bylo teď čerstvě třináct, takže už jsou velké. Herecké geny? No, bohužel, bohudík, já nevím, ten svět je natolik oslovil asi i díky tomu soužití nejen s námi, s rodiči, ale i s rodiči Adély se o to zajímají.

Je to fenomén, který je baví, takže chodí na zvláštní herecké kurzy, chodíme hodně často do divadla, takže pro mě není překvapivé, že je to zasáhlo. Nicméně mám o ně takovou obavu. Ten náš herecký svět je prostě těžký, je čím dál těžší a já to si to uvědomuji, takže z toho nejsem úplně nadšený.

Poslední otázka od umělé inteligence. Jakou postavu byste si vybral ze svých filmových nebo divadelních postav a chtěl byste s ní strávit jeden den? Která postava by to byla? A co byste spolu dělali?

To je zajímavé, že se ptá, se kterou postavou bych chtěl strávit čas. No, pane jo, já myslím, že v První republice.

Tam jste byl taky lump. 

Já nevěřím, že to byl lump. Já myslím, že to byl prostě komunista. Ale ten prožíval tyto zlomy, prožíval vlastně tuto dobu, krásnou, zajímavou. Všechno, co se týká období první republiky, je pro mě přitažlivé a takové voňavé tématem a tou dobou. Takže možná ten, asi bych se s ním neshodl v názorech na to, co v první republice přinášel, ale tím, že si to mohl zažít, mohl to vidět a mohl se tím, že taky odešel do toho Ruska, třeba poučit a vrátit se zpátky vlastně, což se mnoha lidem stalo, tak možná to by bylo zajímavé.

Proměnilo se Divadlo Bez zábradlí zásadním způsobem po odchodu Karla Heřmánka staršího? Proč se Martin Kubačák naučil skákat s padákem nebo jezdit na koni? Více také o představení, ve kterých hraje.