Hliníkové loučení

Za pár dní jim nadobro odzvoní. Nebo spíš odcinká. A kdoví, třeba skončí v obrovské tavné kádi, odkud vyjdou znovuzrození jako fólie na svačinu, plechovka na pivo, levný příbor nebo třeba rám na horské kolo. To smetí, které nadouvalo peněženky a často končilo v lahvích od okurek nebo v prasátkách dítek, která ještě neovládají počty, najednou získá nový rozměr a novou hodnotu. Možná si pak při šlapání do pedálů vzpomenete, jak jste na ulici zvedli drobnou minci, pro štěstí ji poplivali a zase zahodili. Nebo si ji dali do kapsy, odkud před praním vypadla, pár dní se válela v koupelně pod košem na prádlo, až jste ji při úklidu našli a položili na umyvadlo. Tam ležela dalších několik dnů, dokud vás nenapadlo vložit ji do peněženky. Při placení v obchodě vám pak přišla vhod, protože nebýt toho dvacetníku, museli byste rozměňovat pětistovku. Nebo se vám vybaví páteční večery s desetníkovým mariášem. Nebylo to na zbohatnutí, ale pocit z plné kapsy hliníkových koleček se vyrovnal pocitu z olympijského zlata. Jistě, dá se hrát o fazole, o duhové kuličky nebo o sirky, ale to by se vytratilo příjemné mrazení v zádech, které dokáže navodit jen hazard. Samy o sobě desetníky a dvacetníky valnou hodnotu neměly. A to nemluvím o pětnících, které nás opustily už před časem. Za těmi si člověk dokázal představit jen třiceticentimetrové papírové měřítko do geometrie nebo, nasbíral-li jich pět, cukrové lízátko na dřevěné špejli, po níž v puse zůstávala nepříjemná pachuť. Ale změny jsou smyslem pokroku a proč si rušení nicotných mincí nevysvětlit třeba jako další velký test národa? Mimochodem, jak jste na tom se zaokrouhlováním?