Jak malé děcko!

21. únor 2004

Už jsem to na tomto místě psal mnohokrát a dnes mám o důvod více to připomenout opět. Mám rád slovníky, všeho druhu, jakéhokoliv rozsahu i tématu. Jedním z těch, kterým si listuji s obzvláštním uspokojením je Encyklopedie kulturních trendů 90. let minulého století.

Uvědomuji si, že ne snad přímo toto mé počínání, ale především jeho časté zdůrazňování je projevem dětinským, infantilním. A právě infantilizace je tématem mé dnešní poznámky. S jejími projevy a reakcemi na ně se můžeme setkat téměř denně. Komu z nás každou chvíli někdo neřekne Jsi jako malé dítě! To by nenapadlo ani děcko! Jsi malý nebo co? Většina mladých lidí se v moderním světě v určitém věku snažila vymezit vůči světu dospělých, dokázat, že, já už jsem přece velký a k tomu patří to, že se jako velký budu chovat. Ne tak ovšem v devadesátých letech minulého století, a tento jev se překlápí až do tisíciletí aktuálního. Tady jsme totiž svědky protipohybu, jevu právě opačného, dětinštění. Mladí dospělí lidé se chovají jako ve stavu nedospělosti, opěvují bezstarostná léta dětství a také se podle toho snaží vypadat. Dětinštění je jednoznačnou reakcí na všeobecnou nejistotu ve světě, který žije velkým proměnami politickými, vědeckými, kulturními i demografickými. Ústup, couvání z reálného věku zpátky do dětství je především ochranným štítem před světem, který díky pandemii získaného selhání imunity, zkráceně AIDS, a proměňující se roli mužského a ženského světa zásadně zproblematizoval partnerské vztahy. Je nám pak i v dospělém věku lépe s hračkami než s potenciálními vlastními dětmi, vymýšlíme si stále nové a neobvyklejší adrenalinové sporty a, ač populace objektivně stárne, nejvíce prosperují obchody s oblečením pro teenagery. Filozofové a sociologové to pojmenovali velice přesně: nutnost snížit vlastní očekávání a rezignovat na splnění snů vedla nejprve k rezignaci na odpovědnost dospělého věku. K čemu to povede v dalších dnech, měsících a letech, uvidíme, dnes je teprve tisící sto čtyřicátý sedmý den třetího milénia. Ejhle člověk.

autor: Miroslav Zelinský
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.