Jako dobrovolnice jela pomáhat do sirotčince v Keni, vrátila se s adoptovaným dítětem
Jak se dají vzdělávat i s pomocí hudebních nástrojů děti z velmi chudých rodin v Keni? Na vlastní kůži si to jela vyzkoušet studentka Tereza Hovadíková. Působila v tamním komunitním centru Ostrov Naděje, který provozuje obecně prospěšná společnost Centrum Narovinu.
„Vlastně v jednom areálu je klinika, základní škola, mateřská škola, střední škola a sirotčinec. Já jsem hlavně trávila čas s dětmi ze sirotčince – po jejich škole a o víkendech, ale chodila jsem k nim také do hodin a zažívala jejich každodenní život,“ popisuje v úvodu rozhovoru Tereza.
Připomeňme, že Tereza Hovadíková je držitelkou ocenění Dobrovolník roku 2022. Studuje Ostravskou univerzitu a veškeré volno věnuje zcela dobrovolně lidem, kteří potřebují pomoc.
„Bylo tam hodně dětí, kterým umřeli rodiče nebo nebyli schopni se o ně postarat z finančních důvodů – to jsou asi dva takové nejčastější důvody. Navíc je tam zdravotnictví i školství placené. Lidé si musí zdravotní péči zaplatit, a protože na to nemají, tak jsou tam ty nemoci, umírají a zůstávají po nich děti,“ vysvětluje studentka, proč je v Keni tolik sirotků.
„V sirotčinci bylo 80 dětí a donedávna tam na ně byla jedna sociální pracovnice. Nyní je tam jsou teda tři, kdy se střídají, aby měly aspoň trošku volna. A funguje to tak, že děti jsou dlouhodobě ve škole, mají ji do čtyř odpoledne. A pak se ještě hodně samy učí, ty děti jsou tam hodně samostatné,“ popisuje Tereza Hovadíková.
Během pobytu se zapojila také do adopce na dálku. Jak tento projekt funguje? A jaké zkušenosti si z Afriky přivezla? I to uslyšíte v rozhovoru v pořadu Host Českého rozhlasu Ostrava.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.



