Ježíš ve filmu III

Zlatou dobou ježíšovských aktualizací jsou šedesátá léta. To je doba protestních hnutí a kontrakultur, doba druhého vatikánského koncilu, doba dialogů mezi křesťany a marxisty, konaných na obou stranách železné opony. Tehdy vzniká několik filmů, které zrcadlí dobovou atmosféru vzrušených nadějí na duchovní i společenskou proměnu světa – a vtělují tyto naděje právě do Ježíše.

Umělecky nejvýraznějším je Pasoliniho Evangelium podle Matouše. Ježíš v něm vystupuje jako sociální revolucionář, i trochu jako alter ego režiséra, který, ač levičák a antiklerikál, se cítil Ježíšem celoživotně fascinován. Významový posun však není ve slovech. Naopak, ve slovech, která ve filmu zaznějí, je Pasolini „fundamentalistou“: Jeho postavy říkají jen to, co se píše v Evangeliu. Ani slovo navíc.

Posun je ve filmových prostředcích: V zasazení filmu do kulis jihoitalské Matery, donedávna předtím obývané místní chudinou. V použití neherců. V hudbě, kde se střídají úryvky z Bacha s lidovou hudbou různých národů a s Pochodem padlých revolucionářů. A také v dedikaci filmu papeži Janu XXIII. – tomuto svolavateli koncilu, tomuto ztělesnění dobové naděje na velké otevření a smíření. Jako už jednou v tomto seriálku úvah, chtělo by se smutně dodati: Ha ha ha. Po velké naději zbyl velký smutek. A některá fascinující umělecká díla.

Druhým plodem této doby je zfilmovaný muzikál Jesus Christ Superstar. Dnes ho bereme prostě jako jeden z nekonečné řady muzikálů, které vykrádají ikonizované postavy minulosti. Kleopatra, Parsifal, Kat Mydlář, všechno jedno. Pavel Klusák to jednou demonstroval v televizní debatě o muzikálech tím, že mlčky ukázal na kameru – hamburger.

Jenomže Jesus Christ není hamburger. Muzikálové hamburgery se začaly vyrábět podle něj. Ve své době zrcadlil něco velmi reálného a velmi unikátního, totiž zájem o Ježíše v prostředí hippies. Ježíš je tam pochopitelně vnímán coby rebel, revolucionář, hlasatel všeosvobozující lásky, obžalobce rigidních náboženských a politických struktur, neboli – praotec všech hippies, všech alternativců. V tomto duchu vyznávali Ježíše „Jesus People“ („Ježíšovi lidé“), zvaní též „Jesus Freaks“ („Ježíšovi cvoci“) či „street Christians“ („pouliční křesťané“). Toto hnutí vzniklo roku 1967 v San Francisku ze skupiny bývalých narkomanů, kteří se obrátili ke křesťanství a chtěli touto cestou vysvobozovat i jiné.

„Ježíšovi cvoci“ tedy inspirovali vznik rockové opery Jesus Christ Superstar, sepsané roku 1969, uvedené v londýnské West End a na Broadwayi a roku 1973, zfilmované. Texty i vizuální stylizace opery Jesus Christ Superstar balancují přesně na tom pomezí, na kterém jsou přijatelné jak pro sekulární, tak pro křesťanské publikum; na kterém je Ježíš „zdnešňován“ a „zpopován“, ale nikoliv zesměšňován či odmítán. Přísný dogmatik či biblický historik by mohl proti tomuto pojetí Ježíše leccos namítat: Ukřižování je reálné, kdežto Vzkříšení spíše symbolické. Jidáš je zobrazen jako postava rozporná, nikoliv negativní. Leč: Pro generace mladých lidí se právě toto pojetí „hippie Ježíše“ stalo bránou ke křesťanství jako takovému.