Jiří Siostrzonek je sociolog. Cizí mu ale není žádný obor. Miluje i umění a literaturu
Sociolog Jiří Siostrzonek je rozkročen mezi mnoho činností. Všechny se ale dotýkají, kultury, lidí, umění a vzdělávání. Je skvělým pozorovatelem lidského chování a o tom se dá dlouze vyprávět.
Původně nakročil k technickým profesím, ale vedle toho absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého. Stál u zrodu a působí na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, věnoval se divadlu, zdálo by se tedy, že žádný obor mu není cizí. Především ho zajímá člověk.
O studentech a lidech
U nás je to tak, že většina studentů, kteří skončí, říká, že pro ně bylo naprosto nejdůležitější potkat člověka. Ty vazby, které ho utvářejí. A já říkám, že to má stejnou hodnotu, jako jednička třeba z krajinářské fotografie. Jestliže je ten člověk empatický, má schopnost naslouchat světu kolem sebe, tak je to asi základní podmínka k tomu, aby mohl být dobrým umělcem.
Když vás setkání s člověkem opravdu uvede do stavu blaženosti a dělá vám to teplo na duši a u srdce. To se mi děje s několika málo lidmi, když se dáme do hovoru. Jedním z takových je Jiří Siostrzonek – sociolog, pedagog na Institutu tvůrčí fotografie, muž, milující umění, literaturu a člověka. To vám najednou zpomalí čas, trošku vyostří vidění a odplaví balast. A to bychom si, hlavně v tomto čase, měli dávkovat ve velkém.
Kateřina Huberová o natáčení rozhovoru
Jak může tvořit, když je uvnitř zahořklý, zlý nebo nemá žádné zkušenosti? A já se ptám: Co by chtěl člověk, který nic neprožil a necítí, vlastně tomu světu říct?
O občasném vnitřním rozporu
Myslím, že to tak má každý. Ten moment, kdy máš pocit, že vybočuješ z řady. Třeba to otužování. Já jsem to vždycky chtěl zkusit, ale teď prostě počkám, až tam v té přehradě zase nikdo nebude.
Vybočuji, ano. Ale kdybychom byli všichni stejní a chovali se stejně, pak by jednak zanikla celá řada vědeckých oborů zabývajících se člověkem, a za druhé by to byla nuda. Dobře, že ta pestrost existuje.
Pokud to ovšem není ten extrém, kdy svým jednáním ubližujeme ostatním nebo prostředí, ve kterém žijeme.
O dětství
Přiznám, že nerad mluvím o sobě. Koho to zajímá? Já jsem byl vždycky spíše pozorovatel než aktér dění. Třeba rozbít okno – to mi bylo vždycky líto, to mi zůstalo do dneška. Baví mě spíše kreativita, něco vytvářet, než destrukce.
To se mi projevovalo už v dětství. Vytvářelo mi to konfliktní situace uvnitř – sbíral jsem třeba brouky, což ale znamenalo jednu věc: zabít brouka a mít sbírku nebo ho nechat žít. Moje sbírka byla opravdu velmi chudobná.
Související
-
Ostravská seniorka roku 2019 Anna Pinterová nezahálí a s „kolegy“ pořád něco dělá
Anna Pinterová patří mezi činorodé seniory, kteří mají stále nabitý diář a čas dělí mezi rodinu a práci pro druhé. Dlouhé chvíle jí zabere vymýšlení a pořádání akcí pro...
-
Pauzička: Andy Warhol a Jeden svět
Autoři pořadu se tentokrát věnují dvěma velkým březnovým kulturním událostem v Opavě.
-
Ráda pomáhá druhým. Dari Puspa Kabardina, drobná žena s velkým srdcem
I v podivném čase pandemie se děly dobré a laskavé skutky. Přitahuje je a inspiruje k nim žena, se kterou jsme se ve vysílání už potkali. Dari Puspa Kabardina.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
