Joe Rainey & Medicine Singers: Netlačte nás do škatulek

Pokud vyrůstáte jednou nohou v zemi, která vás po většinu času ignorovala, a dokonce se vás snažila vymýtit, nic jiného vám nezbývá, než o sobě dát vědět daleko radikálněji a hlasitěji. A to i za cenu, jak říká Rainey, že sice poplujete na stejné řece jako další pow wow zpěváci, nicméně na jiné lodi.

Slavnostní obřad pow wow představuje symbol kulturní jednoty a síly severoamerických indiánských národů. Datum zrodu původně duchovního a válečného rituálu není k dohledání: jistotu máme pouze v tom, že vznikl dávno před příchodem „bílého muže“.  Tradice a význam kmenového shromáždění přetrvaly dodnes. Zahrnuje hudbu, rituální léčbu, orální předávání historie a nově i společenská a politická témata. Indiáni věří v duchovní sepjetí s přírodou a na život a na smrt pohlížejí jako na nevyhnutelný kruh, proto se pow wow odehrává v kruhu. Centrálním pulsem obřadu je mohutné tlučení do bubnů a velmi specifický, unikátní druh zpěvu beze slov, kdy na sebe bere hlas roli melodického nástroje.

Americkou uměleckou kolektivní platformu 37d03d jsme si v tomto pořadu představili s folkovým triem Bonny Light Horseman. Projekt zahrnující rezidenční pobyty a festival Eaux Claires vedou Justin Vernon z Bon Iver s Aaronem Dessnerem ze skupiny The National. Kolektiv tvoří výkvět americké folkové, rockové a experimentální scény a Joe Rainey se k němu přidal v roce 2016. Debutové album Niineta s producentem Andrewem Brodeem ale vydal až letos. Pochází z národa Red Lake Ojibwe žijící dnes ve státu Wisconsin a většinu života strávil nejen jako přímý účastník obřadů, léta je také zaznamenával a terenní nahrávky, včetně rozhovorů teď Joe zanesl do zvukového konceptu alba Niineta. Jeho název v jazyku Odžibvejů znamená „jen já“ a máme ho chápat jako osobní převzetí pow wow a jeho následné vložení do moderního elektronického abstraktního konceptu bez toho, aby prý Joe ztratil pojem o tom, kým je.

Raineyho zpěv a bubnování producent Brodee zmohutnil samply, klavírem a prohnal mnoha filtry. Výsledkem je drsná, naléhavá a často drásavě vyznívající koláž deseti skladeb bořící naše romantické představy o indiánském obřadu. „Nikdy o svém zpěvu nemluvím jako o zpívání a u slova rezervace mě hned naskočí koncentrační tábor. Taková označení a uvažování náši kulturu a hudbu tlačí do škatulky a když pak posloucháte mé album, zjistíte, že se do ní nevejde,“ řekl Joe Rainey, další z odvážných indiánských hudebníků na válečné umělecké stezce.

Na úžasných hudebnících je nejskvělejší, že z nás dělají užaslé posluchače. A na to je vyloženým expertem izraelský kytarista Yonatan Gat. O to víc, že na jeho hudbu nemůže být nikdo předem připravený, protože se odehrává v improvizačním rauši, což si dobře pamatujeme z jeho spojení s bubnujícími medicinmany algonkinských indiánů The Eastern Medicine Singers z kmene Pocasset Wampanoag. Ti, co společný koncert zažili, stáli před značným problémem: vysvětlit co viděli, spirituálně prožili a proč jim při odchodu ze sálu přišly dveře malé. Tak velkou hlavu z toho měli. „Společné účinky kytary a rytmů obřadu pow wow ve mně vyvolávají vibrace, díky nimž se cítím živý,“ prohlásil náčelník a bubnující zpěvák Daryl Black Eagle Jamieson, všemi způsoby bojující za zachování kultury a jazyka jeho kmene. Když koncertní spolupráce skončila, požádal, Gata aby skupině pomohl natočit vlastní skladby, a protože dopředu věděl, jak hodně se vzdálí od tradice, pro odlišení zkrátil název skupiny na Medicine Singers a pojmenoval tak i debutové album.

Do experimentu se s indiánskými medicinmany pustili také členové americké skupiny Swans, ambientní hráč na citeru Laraaji nebo japonská bubenice Ikue Mori, známá z komunity Johna Zorna. „Právě teď na světě žije méně než deset lidí, kteří mluví dialektem východních Algonkinů, ale možná na tom album něco změní,“ řekl Jamieson, jehož národ údajně vidí světlo jako první a zůstává pro něho tradicí, každé ráno obřadně poděkovat stvořiteli za život. Velmi stará skladba Sunset se naopak hraje na konci dne, se západem slunce a za mocného bubnování. Její albová verze zní jako válečný pokřik, ale to prý byl účel. Boj za zachování mizejícího jazyka a tím i celého národa nesmí nikdy skončit, protože jednoho dne by už mohlo být pozdě.