Jonathan Ferr: To co se má v budoucnu stát, se právě děje

Jazzový klavírista spoléhající se na hudbu beze slov do chvíle, než dojde na kritiku rasismu a násilí v Brazílii. Pak už se bez nich neobejde a nechá za sebe ze záznamu mluvit klidně i Martina Luthera Kinga. V jeho instrumentální hudbě se navíc zjevuje moment, na který u jazzmanů nejsme moc zvyklí: je nám zároven předložena ve formě afrofuturistického filmu a účinek nového alba Cura pak završuje série poetických videoklipů.

Pětatřicetiletý hudebník, skladatel a režisér je také dobrým příkladem toho, kam až se může ve svém uvažování o jazzu dostat umělec zajímající o důvod, proč  černošský jazzový klavírista zůstává v Brazílii vzácností.

Chudý kluk z předměstí Rio de Janeiro začal o jazzu jako o příležitosti uplatnit své kulturní zázemí přemýšlet po absolvování konzervatoře a prvních navštívených jazzových koncertech, kde si, jak tvrdí,  po boku bohatých intelektuálů připadal jako jediný mladý černoch divně.

„Měl jsem pocit, že jazz je stále vnímán jako ne příliš přístupná hudba řazená do elitářské kategorie, kdy se předpokládá, že aby ji posluchač pochopil, musí disponovat hlubšími znalostmi. Vzpomínám si, jak se mě mí vrstevníci smáli, že chci hrát hudbu z čekárny u zubaře. Až tolik jim jazz přišel nudný,“ vzpomínal Jonathan na svůj přerod rapera v jazzmana rozhodnutého vydat se daleko dobrodružnější cestou, opouštějící všechna ta až direktivní umělecká kritéria s nastavenými hranicemi novátorství.

Zpíval v kostele gospel, tančil sambu, mládí prožil v rockových klubech a hip hopovém undergroundu a propadl funky, takže ho napadlo, proč nenechat hrát jedno do druhého a jazz tím proměnit v lákadlo pro mladé. Důležitý signál vyslal i důrazem na černošskou identitu, danou najevo názorovou otevřenosti, oblečením a účesem. Vše nakonec zanesl do série videoklipů, kdy každou ze skladeb alba Cure proměnil v příběh. A samozřejmě vizuální zážitek. Především u jednoho z vrcholů, poctě velikánovi brazilské hudby Miltonou Nascimento.

Jonathan Ferr hraje na klavír, hammondky, používá jemnou elektroniku a doprovod smyčcového kvartetu. S violoncellem se k němu přidává také slavný dirigent Jaques Morelenbaum a stručně řečeno, jazz se na albu mísí s artrockem, soulem a funky. Instrumentální formu narušuje několik použitých dialogů: ve skladbě Caminho je to úvaha o důležitosti optimismu od brazilské filozofky Viviane Mosé.   

Zprávy o brazilském rasismu se neposlouchají vůbec dobře, ale to žádné, přicházející ze zemí, kde značnou část populace tvoří potomci černých afrických otroků. Dramatický průběh aktuálního dění v Brazílii se od amerického takřka v ničem neliší, do světových médií ale proniká pomálu.

Prezident Jair Bolsonaro navíc systémový rasismus Brazílie marginalizuje a o stoupajícím policejním násilí, při němž umírají černoši, nechce ani slyšet. Oči zavírá i před řáděním evangelických fanatiků, kterým leží v žaludku synkretické náboženství candomblé uctívající africká božstva. V zemi přibývá demonstrací a potlačování africké kultury se stalo dominantním tématem černošské umělecké scény.

Na otázku, proč tmavá pleť kohokoliv, nejen umělce, ve společnosti nadále diskriminuje, chce jasnou odpověď stále víc lidí. Touží po ní také Jonathan. Ve skladbě  Esperança, v níž za něho recituje text herec Serjão Loroza, pak slyšíme: „Legitimizujete barbarství, ke kterému v Brazílii dochází. Pryč s homofoby, rasisty a mysogyny.“

Desetiminutový film A Jornada (The Journey) není žádnou nezapomenutelnou událostí, dojme však poetickou křehkostí, tancem namísto dialogů, nahotou černošské milenecké dvojice, africkými archetypy, vizualizací příběhu odehrávající se ve třech časových rovinách a přihlášením se k estetice afrofuturismu, zdůrazňující Ferrovo přesvědčení, že „to co se má v budoucnu stát, se právě děje“, ačkoliv se pár pohybuje ve fiktivním království Tundee léta páně 2538. Film přetéká symboličností a mnoha odkazy na postavení černochů v současné Brazílii, a ne bezdůvodně začíná na území Afriky v roce 1537, kdy papež Pavel III. vydal bulu Sublimis Deus odsuzující otroctví.

Prestižními festivaly prošlý film s černošskými herci, odvážně zobrazenými i na plakátu, podle režiséra Ferry docílil hlavně toho, že africký příběh, donedávna vyprávěný jinými, teď konečně mohli uvést černoši. Název filmu Ferr nevymýšlel, inspiroval se skladbou z debutového alba Trilogia do Amor z roku 2019. Jedná se o trilogii – The Journey, The Renaissance a The Revolution –  uzavřenou energickou jazzovou suitou Sonhos (Dreams) s úryvkem historického projevu I Have a Dream Martina Luthera Kinga.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.