Každý v ní najde, co potřebuje. V tom je kouzlo písničky, říká Saša Langošová z November 2nd

Křehká, rusovlasá žena, s průrazným hlasem, skvělou angličtinou, výbornými písněmi, profesí advokátky a hudebními zážitky, které vydají za několik muzikantských životů. To je Saša Langošová. Naposledy jsme spolu mluvily před více než deseti lety a tak byl důvod se na setkání těšit. A bylo silné. Protože Saša je nesmírně otevřená, spontánní a světem zdravě ostrouhaná. Ale i díky okamžiku, v němž jsme se dotkly asi nejtěžšího období v jejím životě, o kterém nevypráví jen tak, ale teď se to všechno nějak potkalo a ona otevřela tragickou ztrátu maminky. A taky to, jak s tím neumíme ve společnosti nakládat a takové situace raději tabuizujeme. A přitom stačí jen přijmout to, že i takové věci se zkrátka v životě dějí. Díky za tu celou, dobrou chvíli.

O muzice a o zásadním hudebním setkání:

No, hrajeme od 90. let. To je hrozivé, ale pravda je ta, že když vyjedeme na koncert nebo i v té zkušebně, ve studiu a děláme muziku, tak minimálně deset let jde dolů. Je to velice omlazující, proto doporučuju, choďte na koncerty, poslouchejte a dělejte muziku.

Se Suzanne Vega to bylo zcela zásadní, protože kvůli ní jsem se v těch třinácti rozhodla, že chci taky skládat a hrát takové písničky. A byla pro mě dlouho naprosto nedostižným vzorem. A pak se nám podařilo s ní hrát a dokonce mnohokrát a nakonec jsme s ní navázali i velmi krásné přátelství.

O sezení na dvou profesních židlích:

Já jsem povoláním advokátka. Zdá se, že vedle hudby by to mělo být něco schizofrenního, ale kupodivu to dokážu skloubit. Ta advokacie je, velmi různorodé a ve své podstatě, svobodné povolání. Což je velice podobné s tou muzikou. Mladý člověk neumí správně vyhodnotit, co je pro něj správné, když se rozhoduje. Já nakonec skončila na té právnické fakultě, na které jsem čtyři roky bojovala a nevěděla, co tam vlastně dělám. Ale nakonec jsem se v tom našla. A musím říct, že když přišel covid a muzikanti se ocitli v existenčních potížích, já jsem tohle vlastně nemusela řešit. V tom mi rodiče poradili velmi dobře.

O tom nejtěžším tématu, ze kterého se kdy vyzpívala:

To je pro mě taková univerzální terapie – psaní písniček. O čem nejtěžším jsem kdy zpívala? To vím přesně a není pro mě úplně příjemné o tom takhle mluvit. Ale když jste se zeptala, tak to řeknu, protože nelze vymyslet jinou odpověď. Když mi bylo 23, umřela mi maminka. A zcela nepřirozeně. Spáchala sebevraždu po několika letech, během nichž bojovala s duševním onemocněním. Když se to stalo, nebyla jsem schopna asi rok zpívat, natož něco napsat. Až s velkým odstupem jsem o tom napsala písničku. Je fakt krásná, vlastně není poznat o čem přesně je. Dá se vyložit mnoha způsoby, klidně, jako milostná. V tom je kouzlo písniček, že v nich najdeme to, co potřebujeme slyšet.

Jak mluvit o těžkých věcech, jaká tabu a jaké stereotypy ve společnosti přetrvávají, i toho jsme se dotkly v rozhovoru v souvislosti s tím těžkým zážitkem. Saša ale přijímá život s ohromující přirozeností, protože jak taky jinak, když takový život prostě je...

Zmíněná písnička se stala soundtrackem k novému českému filmu Minuta věčnosti.