Kudy teče, tudy léčí
Vynálezce slivovice by zasloužil Nobelovu cenu. Říkají to s oblibou lidé, kteří si rádi nechávají hrdlo propalovat silným alkoholem s vůní a jemnou chutí ovoce. Něco na tom bude, ne náhodou jsme právě za slivovici bojovali před vstupem do Evropské unie. Letošní odhady úrody navíc slibují, že tekutého léku bude dostatek.
Kdo moravskú slivovicu pije, ani pantokem ho nezabije. To praví lidová moudrost. Za pravdu jí dávají nejen milovníci zkapalněných švestek, ale, považte, i lékaři. Štamprlička po ránu podle nich zahání všechny neduhy a působí blahodárně na srdce, cévy, žaludek a ostatní příslušenství lidského organismu. Soudě dle výše uvedeného budeme letos a napřesrok zřejmě zdraví jako řípy. Švestek se urodilo o třetinu více než v letech předchozích, plody jsou pěkné, bude z čeho pálit. Labužníci sice tvrdí, řekla bych, že hlavně pro poškádlení, že nejlepší slivovice je ze švestek červivých, přímo napumpovaných živočišnou bílkovinou, ale i jim se rozzáří na tváři úsměv při pohledu na fialový plod přímo vyzývající k zakousnutí.
Když je něčeho dost, ceny jdou dolů. Švestky proto letos můžeme nakoupit za ceny směšné, zlomkové oproti jablkům. U slivovice ale pokles neočekávejte. Dá-li se totiž na něčem vydělat, tvor podnikavý toho využije. Slivovička proto bude za stejnou, ne-li za vyšší cenu než vloni a předloni. Může za to i obrovská daň a cena za vypálení léčivého moku, v níž se výše daně promítá. Přitom podíváte-li se do záznamů z 30. let minulého století, období ekonomické krize, cena litru slivovice spočítaná se všemi náklady včetně daně a amortizace palíren vyšla na 24 korun a 23 haléře. Peníze tehdy měly jinou hodnotu, to je pravda, ale stejně. Vzhledem ke všem léčivým účinkům slivovice měl by se na tento nápoj vztahovat samostatný zákon. Ušetřili bychom významně za zdravotnictví a bylo by nám častěji do smíchu.
Nejposlouchanější
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
