Lakou Mizik & Joseph Ray: Než odejdeš na věčnost, zanech tu po sobě odkaz
Tak jako voodoo není o propichování panenek špendlíky, nečekejte od elektro-woodoo alba Leave the Bones zjevení nějakého tanečního monstra vzešlého z černé magie. Aby ale k něčemu takovému přece jenom nedošlo, musela haitská skupina Lakou Mizik s britským producentem Josephem Rayem prý pro dobro věci vypít o něco víc rumu.
Ne, že by se pak ráno probudili a namísto kocoviny je postihla umělecká vize. Tak jednoduché to nebylo. Vlastně si Joseph, člen Grammy oceněného elektro tria Nero, ze všeho nejdřív uvědomil, že o haitské hudbě vůbec nic neví a brzy přišel také na to, že zkombinovat složité voodoo rytmy s evropskou taneční klubovou scénou je buď o prvoplánové povrchnosti, na což nepomyslel ani vteřinu, nebo naučným během na dlouhou trať. Album proto postupně vznikalo pět let a práce na něm zahrnovala nejen vzájemné poznávání, ale i spoustu pokusů, jak ty dva rozdílné hudební přístupy zkombinovat, aby žádná ze stran nepřišla o respekt a identitu.
To, co slyšíme, ale chápe málokdo. Lakou Mizik přece pocházejí z Haiti, z jedné z nejchudších zemí planety, postižené politickou korupcí, kde před pár týdny ke všemu zavraždili prezidenta. Proč tedy jejich hudba nepláče, nekřičí o pomoc a nezní jako funebrmarš? Inu, protože zásadním krédem Lakou Mizik, skupiny vzniklé těsně po ničivém zemětřesení v roce 2010, zůstává přesvědčení, že nepřízni osudu je dobré vzdorovat taneční, naději dodávající hudbou.
„Po apokalypse a následné choleře si mnoho lidí myslelo, že Haiti nemá šanci a zemře. My jsme ale pořád tady, rádi se smějeme a milujeme život,“ tvrdí lídr skupiny, kytarista a zpěvák Steeve Valcourt, odmítající i další rozšířený stereotyp – voodoo coby kult černé magie. „Voodoo je součástí vzduchu, který Haiťané dýchají a na rozdíl od všeho, co si o něm lidé ve světě myslí, jde o mírumilovné náboženství zahrnující vztahy k našim předkům, komunitě a vesmíru. Voodoo je náš způsob života, druh naší existence,“ vysvětlil Valcourt, potvrzující známý fakt, že Haiťané jsou ze 70 % katolíci, z 30 % protestanti a ze 100 % voodoo.
Špatná pověst voodoo
Voodoo se na Haiti zrodilo v 17. století s obrovským přílivem černých afrických otroků. Naoko sice přijali katolickou víru, dál ale praktikovali své duchovní rituály, i když jim za to hrozily těžké tresty nebo smrt. A než se katolická církev nadála, vzniklo synkretické náboženství, uctívající nejvyššího boha nazývaného Bondye a věřící v posmrtný život.
V 30. letech minulého století bylo voodoo vládou zakázáno a přispěly k tomu i zprávy o zvířecích a lidských obětech, uctívání ďábla, zombies a temných kouzlech. Z Haiti se začaly šířit hlavně během americké okupace v letech 1915–1934 a největší odezvu získaly v hollywoodských filmech a hororové literatuře.
Voodoo pak k posílení moci drasticky zneužili haitští diktátoři – otec a syn Duvalierovi – spoléhající na soukromé policejní komando Tonton Macoutes vraždící obyvatelstvo v zastoupení voodoo čarodějů. Mezi prostý lid sice soukromá polovojenská jednotka zanesla strach, na jeho víře ve voodoo náboženství to však nic nezměnilo. Lidé dál věřili svým kněžím pomáhajícím jim v těžkých životních chvílích.
V roce 2003 pak prezident Jean-Bertrand Aristide nejenže voodoo oficiálně povolil, zákonem mu určil stejné postavení, jakou má na Haiti katolicismus.
Případ zpěvačky Nadine Remy
O špatné pověsti voodoo svědčí i případ zpěvačky Nadine Remy, vychované v křesťanské evangelické komunitě v domnění, že voodoo je něco špatného a zlého: po příchodu do Lakou Mizik odmítala zpívat některé písně, protože se bála prokletí, ačkoliv chápala, že rytmy voodoo jsou základem veškeré hudby na Haiti a bubeníci dokonce doprovázejí v kostelech křesťanské mše.
Do boje s výzvami moderní doby a v přesvědčení, že z toho vzejde hudba, kterou Haiti ještě neslyšelo, Lakou Mizik sice vede Steeve Valcour, spoléhá se ale na nejstaršího člena, voodoo bubeníka Sanba Zaoa a znalce snad všech druhů haitské tradiční hudby. Obzvlášť od 80. let masově rozšířené mizik rasin (roots music): směsi voodoo se západním rockem, popem, reggae. A doslova expertem je Sanba na nesmírně oblíbenou karnevalovou hudbu rara, ozvučenou bambusovou jednotónovou trumpetou vaccine. Zjednodušeně řečeno, melodickým i perkusivním nástrojem současně, symbolizující Haiťanům svobodu, hrdost a radostný tanec.
Proniknout do tajů voodoo a haitských tradic nebylo pro Josepha Raye prý vůbec jednoduché. Na takové uvažování o rytmech, kdy každý náleží jinému duchovi, nikdy předtím nenarazil. Často proto končil ve slepé zvukové uličce, z níž ho vyvedla jen trpělivost a snaha nezneuctit staré písně elektronikou. Nakonec ale s Lakou Mizik rovnováhu mezi tradicí a taneční modernou našli. Třeba v majestátní skladbě Ogou, kdy Ray původně dravý rytmus výrazně zpomalil a podepřel tím poděkování duchu války: „Ogou, ty jsi ten, kdo jsi nás sem přivedl, takže nás hlídej.“
„Všichni doufáme, že albem otevřeme lidem ve světě oči a naši zemi začnou vnímat jinak než podle katastrofických zpráv,“ řekl Valcourt vysvětlující, co vlastně znamená název alba Leave the Bones. V haitské kreolštině prý existuje fráze sněz maso, ale kosti nech. Což znamená nevzít si sebou při odchodu na věčnost všechno a pro budoucí generace po sobě zanechat odkaz.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!
Vladimír Kroc, moderátor


Zločin na Zlenicích hradě
Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...