Lakou Mizik & Joseph Ray: Než odejdeš na věčnost, zanech tu po sobě odkaz

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Haiti

Tak jako voodoo není o propichování panenek špendlíky, nečekejte od elektro-woodoo alba Leave the Bones zjevení nějakého tanečního monstra vzešlého z černé magie. Aby ale k něčemu takovému přece jenom nedošlo, musela haitská skupina Lakou Mizik s britským producentem Josephem Rayem prý pro dobro věci vypít o něco víc rumu.

Ne, že by se pak ráno probudili a namísto kocoviny je postihla umělecká vize. Tak jednoduché to nebylo. Vlastně si Joseph, člen Grammy oceněného elektro tria Nero, ze všeho nejdřív uvědomil, že o haitské hudbě vůbec nic neví a brzy přišel také na to, že zkombinovat složité voodoo rytmy s evropskou taneční klubovou scénou je buď o prvoplánové povrchnosti, na což nepomyslel ani vteřinu, nebo naučným během na dlouhou trať. Album proto postupně vznikalo pět let a práce na něm zahrnovala nejen vzájemné poznávání, ale i spoustu pokusů, jak ty dva rozdílné hudební přístupy zkombinovat, aby žádná ze stran nepřišla o respekt a identitu.

To, co slyšíme, ale chápe málokdo. Lakou Mizik přece pocházejí z Haiti, z jedné z nejchudších zemí planety, postižené politickou korupcí, kde před pár týdny ke všemu zavraždili prezidenta. Proč tedy jejich hudba nepláče, nekřičí o pomoc a nezní jako funebrmarš? Inu, protože zásadním krédem Lakou Mizik, skupiny vzniklé těsně po ničivém zemětřesení v roce 2010, zůstává přesvědčení, že nepřízni osudu je dobré vzdorovat taneční, naději dodávající hudbou.

„Po apokalypse a následné choleře si mnoho lidí myslelo, že Haiti nemá šanci a zemře. My jsme ale pořád tady, rádi se smějeme a milujeme život,“ tvrdí lídr skupiny, kytarista a zpěvák Steeve Valcourt, odmítající i další rozšířený stereotyp – voodoo coby kult černé magie. „Voodoo je součástí vzduchu, který Haiťané dýchají a na rozdíl od všeho, co si o něm lidé ve světě myslí, jde o mírumilovné náboženství zahrnující vztahy k našim předkům, komunitě a vesmíru. Voodoo je náš způsob života, druh naší existence,“ vysvětlil Valcourt, potvrzující známý fakt, že Haiťané jsou ze 70 % katolíci, z 30 % protestanti a ze 100 % voodoo.

Špatná pověst voodoo

Voodoo se na Haiti zrodilo v 17. století s obrovským přílivem černých afrických otroků. Naoko sice přijali katolickou víru, dál ale praktikovali své duchovní rituály, i když jim za to hrozily těžké tresty nebo smrt. A než se katolická církev nadála, vzniklo synkretické náboženství, uctívající nejvyššího boha nazývaného Bondye a věřící v posmrtný život.

V 30. letech minulého století bylo voodoo vládou zakázáno a přispěly k tomu i zprávy o zvířecích a lidských obětech, uctívání ďábla, zombies a temných kouzlech. Z Haiti se začaly šířit hlavně během americké okupace v letech 1915–1934 a největší odezvu získaly v hollywoodských filmech a hororové literatuře.

Voodoo pak k posílení moci drasticky zneužili haitští diktátoři – otec a syn Duvalierovi – spoléhající na soukromé policejní komando Tonton Macoutes vraždící obyvatelstvo v zastoupení voodoo čarodějů. Mezi prostý lid sice soukromá polovojenská jednotka zanesla strach, na jeho víře ve voodoo náboženství to však nic nezměnilo. Lidé dál věřili svým kněžím pomáhajícím jim v těžkých životních chvílích.

V roce 2003 pak prezident Jean-Bertrand Aristide nejenže voodoo oficiálně povolil, zákonem mu určil stejné postavení, jakou má na Haiti katolicismus.

Případ zpěvačky Nadine Remy

O špatné pověsti voodoo svědčí i případ zpěvačky Nadine Remy, vychované v křesťanské evangelické komunitě v domnění, že voodoo je něco špatného a zlého: po příchodu do Lakou Mizik odmítala zpívat některé písně, protože se bála prokletí, ačkoliv chápala, že rytmy voodoo jsou základem veškeré hudby na Haiti a bubeníci dokonce doprovázejí v kostelech křesťanské mše.

Do boje s výzvami moderní doby a v přesvědčení, že z toho vzejde hudba, kterou Haiti ještě neslyšelo, Lakou Mizik sice vede Steeve Valcour, spoléhá se ale na nejstaršího člena, voodoo bubeníka Sanba Zaoa a znalce snad všech druhů haitské tradiční hudby. Obzvlášť od 80. let masově rozšířené mizik rasin (roots music): směsi voodoo se západním rockem, popem, reggae. A doslova expertem je Sanba na nesmírně oblíbenou karnevalovou hudbu rara, ozvučenou bambusovou jednotónovou trumpetou vaccine. Zjednodušeně řečeno, melodickým i perkusivním nástrojem současně, symbolizující Haiťanům svobodu, hrdost a radostný tanec.

Proniknout do tajů voodoo a haitských tradic nebylo pro Josepha Raye prý vůbec jednoduché. Na takové uvažování o rytmech, kdy každý náleží jinému duchovi, nikdy předtím nenarazil. Často proto končil ve slepé zvukové uličce, z níž ho vyvedla jen trpělivost a snaha nezneuctit staré písně elektronikou. Nakonec ale s Lakou Mizik rovnováhu mezi tradicí a taneční modernou našli. Třeba v majestátní skladbě Ogou, kdy Ray původně dravý rytmus výrazně zpomalil a podepřel tím poděkování duchu války: „Ogou, ty jsi ten, kdo jsi nás sem přivedl, takže nás hlídej.“

„Všichni doufáme, že albem otevřeme lidem ve světě oči a naši zemi začnou vnímat jinak než podle katastrofických zpráv,“ řekl Valcourt vysvětlující, co vlastně znamená název alba Leave the Bones. V haitské kreolštině prý existuje fráze sněz maso, ale kosti nech. Což znamená nevzít si sebou při odchodu na věčnost všechno a pro budoucí generace po sobě zanechat odkaz.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.