Lampa z trombónu i stůl ze šicího stroje. Josef Libický vrací věcem příběhy

Co Čech, to kutil — a Josef Libický je jedním z těch, kteří tuhle pověst českého národa udržují při životě. Do povědomí diváků vstoupil jako Pepa z pořadu Libovky Pepy Libického, který běží od roku 2019 a letos slaví už 200. díl. „První projekt, který jsem udělal jako Libovky, byl stůl vylitý pryskyřicí. To bylo tehdy hrozně moderní,“ vzpomíná. „Ale do vysílání se dostal až jako třetí. První díl byla kamenná dlažba pod pergolou,“ směje se.

Z babiččiny dílny do televizního studia

K řemeslu měl Josef blízko už od útlého dětství. „Zručný jsem byl odjakživa, vyrůstal jsem na vesnici. První způsob kutění byl domek, který jsme s babičkou postavili ze zbytků dřeva. Táta mi pomohl jen s podlahou,“ vzpomíná na svůj první kutilský počin v pouhých pěti letech.

Vystudoval stavební průmyslovku, ale jeho cesta nebyla přímočará. Dělal DJ, moderátora, v jedné televizi dokonce i vařil. „Bylo to pro mě důležité. Potřeboval jsem umět mluvit, moderovat. A tak jsem před šesti lety spojil tu svoji zručnost s tím, že to umím okomentovat,“ vysvětluje, jak vznikla jeho televizní role.

Od kutění k profesnímu řemeslu

Pořad začínal jako čistě kutilský. „Bylo to o tom, co si člověk dovede udělat doma sám,“ říká. Postupně ho ale chtěl posunout dál. „Protože jsem vystudoval stavební školu, chtěl jsem ukázat i profesionální postupy. Občas si tedy přizvu firmu a divákům ukazuji cestu, jak věci dělat kvalitně.“

Sledování pořadu ale není jednostranné — Libický pravidelně reaguje i na dotazy diváků. „Nemám na to žádný tým. Když mi někdo napíše nebo zavolá, rád poradím. Zrovna před chvílí jsem řešil s jedním pánem jeho problémy s podkrovím,“ říká s úsměvem.

Alex Mynářová a Pepa Libický|foto:Klára Škodová, Český rozhlas

Lampa z trombónu a šicí stroj po babičce

Libický je známý i svou zálibou v recyklaci a upcyklaci. „Baví mě renovovat, recyklovat, abychom pořád nevyráběli nové a nové věci,“ popisuje. První stůl pro pořad vznikl ze starých šicích strojů — i jako osobní pocta rodině. „Máma byla šička rukavic, babička švadlena, prapředek krejčí. Když jsem si domů vzal podstavec k šicímu stroji, byl to odkaz k mým předkům.“

Podobný příběh má i jeho oblíbená lampa. „Vyrobil jsem ji z trombónu, na který hrál děda po poutích. Říkal jsem si, že to přece nevyhodíme. A tak mám odkaz na dědu v obýváku,“ říká s viditelnou hrdostí.

Zpátky k řemeslu

Josef Libický dnes nezůstává jen u obrazovek. V projektu Zpátky k řemeslu se snaží probudit zájem o manuální práci u dětí. „Máme žáky od čtvrté do deváté třídy, kteří chodí na workshopy. Zkusí si třeba natáhnout lepidlo,“ popisuje. Do práce zapojuje i moderní technologie. „Při projektech využívám umělou inteligenci. Pomáhá třeba s návrhem zahradního domku,“ dodává.

Slabikář pro kutily

Před jubilejním dvoustým dílem vydal i vlastní knihu. Říká jí „slabikář pro kutily“. „Možná si někdo řekne, že jsou tam triviální věci, třeba jak nahodit pojistky. Ale i taková drobnost může být pro někoho zásadní,“ vysvětluje. Bezpečnost je pro něj přitom vždy na prvním místě. „Například u práce na elektrických zařízeních vždy zdůrazňuji, že je potřeba mít potřebná povolení.“

Zvládá Josef Libický kutit i doma, nebo u něj platí pořekadlo kovářova kobyla chodí bosa? Kde bere nové nápady? Objevil u některých svých projektů chyby? Poslechněte si v pořadu Alex a host.