Martina Adlerová

Myslím si, že jako existuje milosrdná lež, měla by existovat i milosrdná krádež.

Základním znakem tohoto světa a existence čehokoliv vůbec je pomíjivost. Jenom si vezměte, jak rychle se všechno mění.

Zjistila jsem, že kráčím životem ve stylu Pokus – omyl. Nemusí to být nutně špatně, pokud jste optimisté. Což já bohužel nejsem, a tak trpím jako zvíře.

Že má léto svou vlastní vůni, ví asi každý. Ale pro každého je ta vůně něco trochu jiného.

Pro současný svět už jsem zaslechla různá pojmenování, nejčastěji doba uspěchaná, přetechnizovaná, jedová nebo plastová, ale...

Slova vyňatá. Kdo by je neznal. Dnes se jim říká vyjmenovaná, a seznámil se s nimi úplně každý, kdo prošel základní školou. A leckoho dokážou pěkně potrápit.

V poslední době hodně myslím na svou předsíň. Je samozřejmě virtuální, silně idealizovaná a s největší pravděpodobností nikdy nevznikne, ale její vizualizace vypadá takto:

Moje kolegyně Olga má zelené oči. Pracujeme spolu už rok, a všimla jsem si teprve nedávno. A jako se psi podobají svým majitelům, nebo naopak, je to tak zřejmě i u koček.

Podle některých řídí naše cesty Bůh a podle jiných naše vůle. Podle mě je to velmi často strach, co určuje naše kroky. A kdyby tu nebyl? Co by se změnilo?

Každý rok se těším, až se s manželem na prvního máje políbíme pod rozkvetlou třešní. Máme k tomuto účelu už deset let svůj „vlastní“ strom, roste nedaleko od nás.