Mauzoleum Lichnovských v Chuchelné málem upadlo v zapomnění
Karel Maria V., kníže Lichnovský chtěl mít pro sebe a svou rodinu důstojné místo posledního odpočinku. Plánoval proto v Chuchelné na Opavsku postavit knížecí mauzoleum. Podařilo se to až jeho synovi, Karlu Maxovi.
Poblíž jejich zámku, v místě někdejší dětské zahrady, vznikla na počátku 20. století reprezentativní kaple inspirovaná slezskou gotikou s režným zdivem, členitými střechami, parčíkem a vodní nádrží okolo. Skutečně krásná stavba. Dlužno ale dodat, že tři zástupci rodu Lichnovských tam moc pokoje neužili.
Tři sarkofágy pokojně ležely v knížecím mauzoleu v Chuchelné jen do konce druhé světové války. V dramatickém závěru totiž při bombardování lehl popelem spolu s řadou dalších budov také nedaleký kostel a bylo rozhodnuto, že se mše budou sloužit právě v kapli sv. Kříže.
Samotné sarkofágy utrpěly také, když se do nich pokoušeli vloupat sovětští vojáci. Už neohromovaly svou důstojnou krásou a navíc si věřící stěžovali, že kvůli nim při mších omdlévají. Proto byly zazděny do bočního výklenku.
Vzpomínka na ně se pomalu vytrácela a časem si místní už jen občas vyprávěli, že zde možná kdysi odpočívala knížata Lichnovská.
Dnes už je vše jinak
Když bylo v roce 2008 rozhodnuto o rekonstrukci celé kaple, tři sarkofágy ve výklenku za zdí všechny překvapily. Také ony byly s velkou péčí zrestaurovány a nyní opět leží tam, kam byly původně před zhruba sto lety umístěny.
Můžete si je prohlédnout v kapli sv. Kříže v Chuchelné na Opavsku od dubna do října vždy v neděli odpoledne. Mimo tuto dobu je možné objednat se předem na obecním úřadě.
Další podrobnosti a zajímavosti o pohnutém osudu místa si poslechněte v našem magazínu Křížem krajem. Záznam pořadu spustíte kliknutím na odkaz 'Přehrajte si celý příspěvek'. Tento i další záznamy pak najdete také v iRadiu.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.






