Monsieur Doumani & Antonis Antonious: Staňte se blázny a povalte sudy

Na vině je prý rozhodně covid, kdy trojici v lockdownu přepadly existenciální chmury, související jak s politikou rozděleného ostrova Kypru, tak se stavem světa, ve kterém vám prý nezbývá, než se přidat na stranu bláznů, provokující systém tím, že se mu odmítnou přizpůsobit. S názvem Kkismettin, což znamená v řečtině osud, dává Antonis rovnou na vědomí, že by bylo záhodno ho vzít do vlastních rukou. Konkrétně třeba odstranit rezivějící sudy naplněné betonem, rozdělující tzv. Zelenou linií OSN (týká se to i hlavního města Nikósie) ostrov od roku 1974 na kyperskou a tureckou část.

Sudy se pro Antonise staly nejen metaforou: používá je jako nástroj, tluče do nich paličkami nebo jejich dunivý zvuk sampluje a vkládá do skladeb rezonující turecko-řeckými vlivy. K dosažení znepokojivé temnosti alba, které nahrál prakticky sám, přidal k elektrifikované loutně ještě klaustrofobicky účinkující syntezátory a efekty zdrsnil i naléhavost svého hlasu.

„V pohnuté historii ostrova najdeme mnoho černých stránek, nejčernější ale představuje rozdělení a míroví válečníci tento bolestný stav nemohou nadále přijímat jako osud ostrova. Náš kkismettin musí být naplněn spíš smíchem než smutkem, spíš objetím než nepřátelstvím. Pryč s kontrolními stanovišti, ostnatým drátem, strachem a propagandou. Pojďme náš osud změnit a povalme ty sudy,“ navrhuje ve svém hudebním manifestu Antonis, přes svou drsnost vyhlášeném v anketě Transglobal World Music Chart za jedno z nejvydařenějších alb letoška.

Když Monsieur Doumani v roce 2011 začínali, kyperská tradiční hudba se na stupnici zájmu propadla na samé dno: poslouchat ji, natož hrát se vůbec nenosilo. Pro sezpívané trio výzva, hnací síla a zároveň posedlost se s nezájmem popasovat, jenomže ouha, archívy nabídkou zrovna moc nepraskaly a najít poslední žijící hudebníky dalo také práci. Takže nezbylo, než se pustit do skládání a jestliže víme, že Antonis Antonious, Angelos Ionas a Demetris Yiasemides za sebou měli klasická a jazzová studia, výsledek nás nemohl překvapit.

Nestvořili ale žádné experimenty pro experimenty, jenom zkrátka  občas trochu „méně tradiční hudbu“. Za to prý mohly nástroje, jediné, které dobře ovládali, takže vlastně neměli jinou množnost. Každopádně, spolčení loutny tzouras (druh bouzouki), kytary, trombonu a flétny na papíře dobře nevypadalo, ve skutečnosti znělo dohromady tak originálně a inovativně, že se funkující trombonista a odskoky k blues, ke složitým balkánským nebo tureckým rytmům staly jejich poznávací značkou a od roku 2011 zárukou velkého úspěchu, korunovaného mnoha oceněními.

Před natáčením alba Pissourin to vzdal Angelos Ionas a nahradil ho Andys Skordis, sice také kytarista, ale elektrický. Náladu pod psa přenesenou do tvrdého zvuku nemusel Antonis kolegům složitě ordinovat: cítili se podobně. A proto se poprvé odhodlali nechat stranou dosud výhradní akustiku a snahu šířit vážná témata jako dosud pouze radostným tancem.

Pissourin znamená úplnou tmu. Čas, kdy se může přihodit cokoliv, ale Monsieur Doumani temná černota evokuje hlavně šílenství doby. Být malíři, asi by se pustili do obrazu, který by si zřejmě doma nikdo na zeď stejně nepověsil, nicméně jim by se ulevilo. Jako hudebníci ze sebe děsy ale vypustili zvýšeným důrazem na elektroniku, rock a hypnotické rytmy. S potřebou nenechat si ujít šanci „zbavit se černoty na dně duše a odletět směrem ke svobodě a lásce“, poprvé experimentují také s psychedelií, rapem a ve skladbě Alavrostishiotis se dokonce vydávají kamsi do alžírské pouště pozorovat hořící oblohu, na níž v poledne tančí víly.