Moravskoslezský hrad Starý Jičín ožívá díky nadšení místních lidí

30. září 2014
Česko – země neznámá

Starojičínský kopec padl do oka už starým Slovanům, a tak se vyvýšenina, ze které je vidět široko daleko, stala už koncem 12. nebo začátkem 13. století strážným vrchem s dřevěnou tvrzí, čili dřevným pohraničním hradem, z jehož cimbuří hlídali zeměpáni starou, už dříve oblíbenou jantarovou cestu vedoucí od Jadranu k Baltu.

Hrad měl funkci vojenskou. Pod ním vznikla maličká osada, nynější Starý Jičín. Nasvědčuje tomu i okolnost, že místní kostel je zasvěcen svatému Václavovi, čili tehdejšímu patronovi státní hranice.

Od třináctého století až do konce osmnáctého byl hrad postupně majetkem několika šlechtických rodů. Patrně již kolem roku 1230 získal Starý Jičín s okolím Arnold z Hückeswagenu, šlechtic pocházející z Porýní, jenž zastával dosti významné místo v družině Přemysla Otakara I. První písemná zmínka o hradu pochází ze 14. července 1240, kdy Arnold z Hückeswagenu vydal darovací listinu pro premonstráty ve Steinfeldu.

Počátkem 14. století se stal držitelem hradu rod pánů z Kravařů. Po několika dalších změnách majitelů získal panství na počátku 16. století, po husitských válkách, rod pánů ze Žerotína. Na začátku třicetileté války ovšem Žerotínové přišli jak o panství, tak i o hrad, který byl pak během války obsazován vojsky obou stran.

Zřícenina hradu Starý Jičín a turisté

V držení Starého Jičína se v průběhu 17. a 18. století vystřídala řada rodů. Koncem 18. století se hrad i panství dostaly do rukou rodu Seilernů. Kvůli nezájmu majitelů ovšem hrad postupně chátral. Bohužel ani snaha hraběte Bedřicha Deyma na počátku 20. století nezabránila hlodajícímu zubu času a z kdysi mohutného hradu se stala zřícenina.

I na Starém Jičíně mají ve skále otisk čertova kopyta

V roce 1996 byla díky financím obce zrekonstruována hradní věž. V přízemí věže je dnes stylová restaurace. V patrech je pak k vidění expozice zbroje a dokumentů o hradě a panství Starý Jičín. Pravidelně se pak na hradě konají díky současnému hradnímu pánovi Arnoštovi Pokornému a dalším místním nadšencům různé kulturní akce.

„A samozřejmě, že u nás nechybí ani strašidla. Máme tu bílou paní, čarodějnici a také našeho čerta, jehož kopyto je tu otisknuto ve skále už několik set let,“ říká Arnošt Pokorný.

Zřícenina hradu Starý Jičín - Bílá pání

Pověst praví, že kdysi za dávných dob pořádal kníže, sídlící na starojičínském hradě, velikou hostinu. Pozdě v noci, v bouři přijel do hradu bohatý šlechtic a žádal o pohostinství. Když host tančil s princeznou, upadl jí na zem šátek. Rychle se pro něj shýbla a tu uviděla, že její společník má místo nohy kopyto. Z úst se jí vydral výkřik - ďábel!

Cizinec vyskočil na koně a ďábelskou rychlostí ujížděl od hradu dolů. Vtom ale uviděl před sebou kříž. Ztratil rovnováhu a střemhlav sletěl z koně. Náraz byl tak prudký, že po jeho dopadu zůstaly jeho hlava a kopyto otisknuty ve skále. Pokud se na moravskoslezský hrad Starý Jičín někdy vydáte, můžete je zkusit najít.

Parkovat se dá na náměstí ve Starém Jičíně. Odtud je to k hradu pěšky 15 až 20 minut. Podél budovy a kříže z roku 1887 se dáte rovně, mírně stoupající cestou ke hřbitovu. Po levé straně je lesní cesta se směrovkou na hrad Starý Jičín.

<iframe src="https://www.google.com/maps/embed?pb=!1m18!1m12!1m3!1d3189.5913145757477!2d17.96335800000005!3d49.58275601097989!2m3!1f0!2f0!3f0!3m2!1i1024!2i768!4f13.1!3m3!1m2!1s0x471394e595d35c45%3A0xbd92ef56878ac4e7!2zSHJhZCBTdGFyw70gSmnEjcOtbg!5e1!3m2!1scs!2scz!4v1412068838456" width="610" height="450" frameborder="0" style="border:0"></iframe>
autor: Artur Kubica
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová