Nájemnice objevila ve sklepě zapomenuté urny

Autor 2: Dotyčný sklep v Moravské Ostravě patří mezi typické pro starší cihlovou zástavbu. Je ponurý, vlhký a tmavý. Jedna z obyvatelek se šla do sklepní kóje podívat krátce po přistěhování.

Autor 1: Jaké bylo její překvapení, když po chvíli rozhlížení objevila čtyři plné pohřební urny, některé popsané, jiné zcela anonymní. V každém případě neznámé a ve sklepě na první pohled dost dlouho skladované.

Nálezkyně uren: Tady tenhle strašlivý nepořádek, to je náš sklep a hned vám představím jeho obyvatele.

Autor 2: K nálezu, ke kterému se dostaneme, jste dospěli po nějakém úklidu.

Nálezkyně uren: Ani ne úklidu, spíš jsme obhlíželi, co nám tady všechno zůstalo po bývalých majitelích. Nějaké krabice, nějaké sklenice na zavařování. A jak jsem se tak dívala na tu jednu bedýnku a jak jsem se tak naklonila a vidím nějaké piksly. Že by nějaké plechovky s tajemným obsahem? Tady je ta nejmenší, potom jsou tady další tři a ty už jsou také trošku těžší.

Autor 2: Tam jsou nějaké nápisy.

Nálezkyně uren: Nápisy, no. Ten má dokonce číslo krematoria. Povolání - manželka oficiála, Ostrava-Přívoz, z roku 1948. Já jsem sice byla na vážkách, jestli to otevřít, ale snad ano.

Autor 2: Takže ještě jste se dovnitř nedívala?

Nálezkyně uren: Ne. Počkejte, tady je něco napsáno - Rotlařová, Mauthausen. Ty brďo, to je teda síla!

Autor 2: Takže také identifikováno.

Nálezkyně uren: O to snad to bude lehčí a ozvou se snad nějací příbuzní.

Autor 2: Ještě mi řekněte, jaké to bylo, odhalit takový nález?

Nálezkyně uren: Nepříjemně šimravé, protože mám pocit, že by se to nemělo najít takhle ve sklepě, že by s tím mělo něco dělat. Ti lidé určitě nechtěli být pohřbeni někde ve sklepě ve staré skříni.

Autor 1: Kuriózní a přitom smutný nález opuštěných uren ve sklepě dostal tuto ženu do situace, kterou zažije málokdo.

Autor 2: První, co člověka v takové chvíli napadne, je zkontaktovat majitele domu, který by měl být informován. Zatelefonujme tedy do ostravského bytového družstva.

Nálezkyně uren: Já bych se chtěla zeptat. Ve sklepě toho bytu jsem našla čtyři urny.

Pracovník bytového družstva: Urny? Ježíšmarjá!

Autor 2: Reakce sice přirozená, ale jediná. Správce bytu si vzal lhůtu na rozmyšlenou a poté sdělil, že od všeho dává ruce pryč. Ať prý si to nájemnice vyřeší sama. Dá se říci, že proti tomuto stanovisku nelze říci vůbec nic, majitel domu není v této záležitosti ničím vázán.

Autor 1: Jedinou stopou jsou tedy popisky a štítky na urnách, i když s datem starým několik desítek let. Podle Josefa Hájka ze Sdružení pohřebnictví ČR záleží v tuto chvíli na nálezci, jak se zachová.

Josef Hájek, Sdružení pohřebnictví ČR: Na té urně by měl být štítek, každá urna má své evidenční číslo. Měla by tam být i adresa krematoria, těch krematorií je 27 v republice, takže ani to by zase neměl být takový problém. A jestliže zjistíme potom v tom krematoriu, kdo byl objednavatel, tak se dá vypátrat, komu skutečně patří. Otázka je uložení do společného hrobu toho popele, to bude stát nějakou korunu, tak kdo to bude investovat.

Autor 2: Vyhledávání informací o osobách zpopelněných krátce po druhé světové válce je ale mnohem komplikovanější. Potvrdil to ředitel ostravského krematoria Pavel Lacina. Dodal, že s podobným nálezem se ještě nesetkal.

Pavel Lacina, Krematorium Ostrava: Za dobu, co já tady jsem, nepamatuji, že by se něco takového dělo. Pokud je to záležitost starší deseti let, tak vlastně všechny ty podklady veškeré jsou v městském archivu.

Autor 1: Zajímavé jsou také právní okolnosti. Pokud byste chtěli vyhledat mezi paragrafy ten, který by nějakým způsobem pomohl, hledali byste marně.

Autor 2: Josef Hájek doufá, že příslušný zákon projde nutnými procedurami co nejdříve. Stávající situace je totiž jen těžko představitelná.

Josef Hájek, Sdružení pohřebnictví ČR: Podle současné legislativy, která prakticky není do konce letošního roku, jestliže vezmete ten popel a zachováte se necitlivě a vysypete ho někam do popelnice, tak to není postižitelné. Od Nového roku, kdy vstupuje v platnost zákon o pohřebnictví, tam už je ustanovení o pietním zacházení jak se zesnulým, tak potom i s tím popelem. A pokud by někdo ten popel vysypal a byl přitom přistižen, tak už by mohl být postihován.

Autor 1: Názory veřejnosti byly téměř totožné. Nikdo nevěřil, že by bylo možné ostatky svých bližních někde ve sklepě zapomenout.

Anketa: Nevím, co bych v tomto okamžiku dělala, ale snažila bych se to nějakým způsobem vyřešit. Ale připadá mi teda divné, že to tam mohl vlastně někdo nechat.

Autor 2: Mělo by se to nějak trestat takový čin?

Anketa: Nevím, jak si představujete, že by se to dalo trestat, ale určitě by se s tím mělo něco udělat.

Autor 2: Dotyčná nájemnice, která urny ve sklepě objevila nezastírá, že jí to způsobilo problémy. I když by se mohla uren jednoduše zbavit a někde je vysypat. Možná proto je terčem vtipů svých kamarádů.

Nálezkyně uren: Nabízeli mi, že by to někteří kamarádi ubytovali u babičky v garáži a tak, ale zdá se mi to dost nemorální. Takže buď se obrátím na ten pohřební ústav a pokusím se zjistit maximum pro to, aby je někde rozptýlili oficiálně, nebo se to pokusím zařídit sama, což bude asi něco stát. Ale to se nedá nic dělat.

Autor 2: Budete pátrat po pozůstalých?

Nálezkyně uren: Zkusím to, třeba budou rádi, že se prababička našla. Ale možná taky budu nemile překvapena a řeknou, že nechtějí nic slyšet o tom popelu.

Autor 1: V tuto chvíli existuje jediná rada. Pokud jste se přistěhovali do neznámého bytu, podívejte se nejprve, zda právě váš sklep neslouží jako podivné odkladiště. Minimálně budete klidněji spát.

Přepsal: Česká informační agentura