No-No Boy: Svět dává mnohem větší smysl, když zpíváte písničky

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Japonský premiér Šinzó Abe a americký prezident Donald Trump

Uprostřed nynější vlny americké nenávistí vůči Asiatům rozpoutané už během pandemie Donaldem Trumpem, vydal folkrockový písničkář Julian Saporiti album 1975, skládající Američanům ještě nepříjemnější účet. Připomíná totiž ostudné internační tábory, kam během Druhé světové války vláda bez pardonu přesunula obyvatele japonského původu, přestože se z velké části jednalo o americké občany.

Album přivítané jako neodolatelný akt podvratného revizionismu má víc rovin. Přehodnocuje prý i to, co si představujeme pod autentickou americkou bělošskou hudbou a zbavuje obav z toho, že by Američan vietnamského původu nezvládl hrát country a folk.

„I když jsem vyrostl v Nashvillu, spoustě lidem na mé hudbě leccos nesedělo. Třeba to, jak vypadám,“ přiznal Julian, který, kdyby se skrýval pod maskou, přišel by pochybovačům nejspíš jako kdokoliv, kdo u Beatles absolvoval kurz melodických písní.

Není ale jediným, kdo má s výkladem americké historie problémy a jak uvádí, přestože vystudoval etnomuzikologii a na bostonské Berklee College of Music jazzovou kompozici, neměl pořádné tušení a asijské hudební scéně ve Státech, a už vůbec ne o jazzovém bigbandu  George Igawa Orchestra, vystupující v koncentračním táboře Heart Mountain War Relocation Center ve Wyomingu, jednom z mnoha, které Julian na západním pobřeží osobně navštívil. 

Po japonském útoku na Pearl Harbour v roce 1941 vláda v obavách o národní bezpečnost internovala přes 120 tisíc Američanů japonského původu, přestože většina z nich ve Státech dlouhodobě žila a co hlavně, měla americké občanství. V táborech obehnaných ostnatým drátem byli potenciální špióni a zrádci národa bez možnosti odvolání a v ponižujících podmínkách drženi do konce války a spravedlnosti se dočkali až v roce 1983.

Proč právě No-No Boy?

Umělecké jméno si Julian nezvolil náhodou. Jedná se o název knihy No-No Boy japonského spisovatele Johna Okady a obecně vžitého popisu nedůstojného náborového aktu americké vlády, nabízející internovaným mužům vojenskou službu. V předloženém dotazníku dominovaly dvě, za jejich situace ponižující otázky:  jste ochoten sloužit v armádě Spojených států a jste ochoten odpřisáhnout bezpodmínečnou poslušnost Spojeným státům americkým a odmítnout jakoukoliv formu věrnosti japonskému císaři? Pokud by na první odpověděli ano, odloučili by se od svých vězněných rodin. A u druhé by vlastně přiznali, že japonskému císaři někdy sloužili. Takže do příslušných poliček napsali: no a no.

Do doktorské disertační práce na Brownově univerzitě Julian zahrnul nejen studium válečných internačních táborů, ale i osobní rodinné zkušenosti a názory na migraci, rasismus a současnou podobu amerických sběrných táborů pro uprchlíky.

A co znamená číslovka 1975? Rok sjednocení Vietnamu po pádu Saigonu, odkud pochází Julianova matka, která se po nastolení komunistického režimu odstěhovala do Francie a po letech do Států, kde se provdala za Italo-Američana usazeného v Nashville.

Co skladba, to nějaký příběh: třeba o tom, jak se Julian  setkal s Joy Teraoka, zpěvačkou táborového orchestru George Igawa Orchestra. Vzpomíná také na návštěvu ostrova Angel u San Franciska, fungující v letech 1910–1940  jako vstupní stanice pro asijské přistěhovalce.

Fascinovaly ho i vietnamské a kambodžské rockové kapely z 60. let  a od matčina přítele Roberta Vifiana, kterého slyšíme na úvod skladby Imperial Twist, si nechal vypravovat příběh skupiny CBC Band, vystupující v saigonských barech pro americké vojáky.

Když jednoho dne zrovna hráli Hendrixovu skladbu Purple Haze, dopadla na bar bomba, zranila mnoho lidí a zabila bubeníka. Členové se po 40 letech setkali v Houstonu a na jeho počest Purple Haze dohráli.

A v Where the Sand Creek Meets the Arkansas River se zpívající houslistkou Kristin Weber nastiňuje Julian hypotetické setkání čejenského náčelníka Yellow Wolfa s japonským vězněm Tomoki Ogatou, který v roce 1944 spáchal v táboře Amache sebevraždu; osmdesát let po masakru u Sand Creek, kde americká armáda zabila stovky Čejenů, včetně dětí a od Amache vzdáleného pouhých 40 mil.

Není to veselé, ale ani smutné album a ponejvíc dává za pravdu Julianovi, který tvrdí: „Svět dává mnohem větší smysl, když se bavíte, zpíváte písničky a vedete mezi sebou dialog.“

Spustit audio