No-No Boy: Svět dává mnohem větší smysl, když zpíváte písničky

Album přivítané jako neodolatelný akt podvratného revizionismu má víc rovin. Přehodnocuje prý i to, co si představujeme pod autentickou americkou bělošskou hudbou a zbavuje obav z toho, že by Američan vietnamského původu nezvládl hrát country a folk.

„I když jsem vyrostl v Nashvillu, spoustě lidem na mé hudbě leccos nesedělo. Třeba to, jak vypadám,“ přiznal Julian, který, kdyby se skrýval pod maskou, přišel by pochybovačům nejspíš jako kdokoliv, kdo u Beatles absolvoval kurz melodických písní.

Není ale jediným, kdo má s výkladem americké historie problémy a jak uvádí, přestože vystudoval etnomuzikologii a na bostonské Berklee College of Music jazzovou kompozici, neměl pořádné tušení a asijské hudební scéně ve Státech, a už vůbec ne o jazzovém bigbandu  George Igawa Orchestra, vystupující v koncentračním táboře Heart Mountain War Relocation Center ve Wyomingu, jednom z mnoha, které Julian na západním pobřeží osobně navštívil. 

Po japonském útoku na Pearl Harbour v roce 1941 vláda v obavách o národní bezpečnost internovala přes 120 tisíc Američanů japonského původu, přestože většina z nich ve Státech dlouhodobě žila a co hlavně, měla americké občanství. V táborech obehnaných ostnatým drátem byli potenciální špióni a zrádci národa bez možnosti odvolání a v ponižujících podmínkách drženi do konce války a spravedlnosti se dočkali až v roce 1983.

Proč právě No-No Boy?

Umělecké jméno si Julian nezvolil náhodou. Jedná se o název knihy No-No Boy japonského spisovatele Johna Okady a obecně vžitého popisu nedůstojného náborového aktu americké vlády, nabízející internovaným mužům vojenskou službu. V předloženém dotazníku dominovaly dvě, za jejich situace ponižující otázky:  jste ochoten sloužit v armádě Spojených států a jste ochoten odpřisáhnout bezpodmínečnou poslušnost Spojeným státům americkým a odmítnout jakoukoliv formu věrnosti japonskému císaři? Pokud by na první odpověděli ano, odloučili by se od svých vězněných rodin. A u druhé by vlastně přiznali, že japonskému císaři někdy sloužili. Takže do příslušných poliček napsali: no a no.

Do doktorské disertační práce na Brownově univerzitě Julian zahrnul nejen studium válečných internačních táborů, ale i osobní rodinné zkušenosti a názory na migraci, rasismus a současnou podobu amerických sběrných táborů pro uprchlíky.

A co znamená číslovka 1975? Rok sjednocení Vietnamu po pádu Saigonu, odkud pochází Julianova matka, která se po nastolení komunistického režimu odstěhovala do Francie a po letech do Států, kde se provdala za Italo-Američana usazeného v Nashville.

Co skladba, to nějaký příběh: třeba o tom, jak se Julian  setkal s Joy Teraoka, zpěvačkou táborového orchestru George Igawa Orchestra. Vzpomíná také na návštěvu ostrova Angel u San Franciska, fungující v letech 1910–1940  jako vstupní stanice pro asijské přistěhovalce.

Fascinovaly ho i vietnamské a kambodžské rockové kapely z 60. let  a od matčina přítele Roberta Vifiana, kterého slyšíme na úvod skladby Imperial Twist, si nechal vypravovat příběh skupiny CBC Band, vystupující v saigonských barech pro americké vojáky.

Když jednoho dne zrovna hráli Hendrixovu skladbu Purple Haze, dopadla na bar bomba, zranila mnoho lidí a zabila bubeníka. Členové se po 40 letech setkali v Houstonu a na jeho počest Purple Haze dohráli.

A v Where the Sand Creek Meets the Arkansas River se zpívající houslistkou Kristin Weber nastiňuje Julian hypotetické setkání čejenského náčelníka Yellow Wolfa s japonským vězněm Tomoki Ogatou, který v roce 1944 spáchal v táboře Amache sebevraždu; osmdesát let po masakru u Sand Creek, kde americká armáda zabila stovky Čejenů, včetně dětí a od Amache vzdáleného pouhých 40 mil.

Není to veselé, ale ani smutné album a ponejvíc dává za pravdu Julianovi, který tvrdí: „Svět dává mnohem větší smysl, když se bavíte, zpíváte písničky a vedete mezi sebou dialog.“