Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – červenec 2020

Hip hop, elektronika, jazz, moravský cimbál, rapující Ondřej Hrabal aka TKCR a radost z právě vybudovaného domácího studia multiinstrumentalisty Jakuba Nožičky zdají se být takto pohromadě i na papíře úkrokem z běžnosti a co teprve, když si album #happiness brněnského projektu Bartleby poprvé pustíte. Kdo uteče, vyhrává, pomyslíte si po prvních ostrých slovech, v médiích běžně vypípávaných. Chyba, bláznivost není pro Bartleby jen slovo, spíš téma a protože TKCR, mimochodem mistr České republiky ve slam poetry, ze sebe sype „slova, co mají vizi jak skici Leonarda“, stává se vydařené mnohovrstevnaté album nejprve posluchačskou výzvou a vzápětí radostí. Jakubovo bývalé členství v oceňovaném triu Ponk a cimbál s houslemi, by ve vás neměly rozblikat varující kontrolku, že se na vás valí další fúze moravské tradiční hudby s elektronikou, což je u nás pořád ještě pořádně tenký led. Ne, tímhle směrem uvažovat se vůbec nedoporučuje, o tom album rozhodně není. Je hlavně muzikantsky hravé, zvukově vynalézavé, třaská shazovačným  a provokativním humorem a v textu skladby Infekční je sebecharakteristické: „Přetlak musíš povolovat nebo hlava bude bodat.“

Nacházet vnitřní mír a zároveň se utěšovat, že bezpráví bude jednou konec, není pro světoznámou kurdskou zpěvačku Aynur Doğan snadné, strhnout se radikalismem ale nenechá. Schovává se za lyrické dvojsmysly odpozorované z tradiční poezie kurdských bardů dengbêjů, na novém albu Hedûr (Solace of Time) nám přesto znovu umožňuje pochopit, proč mají Kurdové v Turecku stále podřadné společenské postavení. Sama v minulosti čelila cenzuře, zákazům a v Turecku mnoho let nevystupovala, což při jejím renomé nedávalo smysl, zvlášť když se k ní veřejně hlásili Martin Scorsese, Robert De Niro, Keith Richards a Johnny Depp ji prosil, jestli by ji mohl na koncertech předskakovat. Za sedmi lety odmlčení hledejme snahu Aynur najít pro svou verzi kurdské tradiční hudby další formu a s německým klavíristou Franzem Von Chossym ji tentokrát objevila v jazzu a klasice. Na zpětnou vazbu nemusela dlouho čekat: nádherné, hrdostí doslova překypující album vystřelilo na první místo žebříčku Transglobal World Music Chart a recenzentům se z té hudební, vášnivě vyzpívané krásy nedostávalo slov. 

Předpoklad, že Trio Tekke samou aktivitou spíš vyhoří, než by vyhaslo, potvrzuje nové album Strovilos. Pořád přitom platí, že se jeho hudbě zdráháme říkat rembetiko a není od věci, že odvahu k tomu nemá ani trio. Z tohoto pořadu skupinu dobře známe, víme tedy, že žije v Londýně a tvoří ji dva Kypřané, kterým sekundují britský baskytarista a italský bubeník Dave De Rose, známý z nahrávek Rokie Traoré nebo Mulatu Astatkeho.

Řecký národní styl rembetiko zůstává pro Trio Tekke základem, stejně tak zvuk louten tzouras a baglama, nedávalo by jim ale smysl nepřizpůsobit je v autorských skladbách době a situacím. Takže účast třech řeckých zpěváků jde za natáčením v Aténách a občasné využití syntezátorů za globálnějším přijmutím psychedelie. Tam, kde na předchozím albu stačila členům k rozmlžené zvukové náladě kyperská brandy zivana, teď rozeznívají rejstříky samplů a varhan.

Strovilos si máme přeložit jako větrný vír, ale ne síly tornáda, spíš předzvěsti neklidu visící ve vzduchu.  Zatímco v minulosti Trio Tekke nešetřili ostrou politickou kritikou, na novém albu vypouštějí spíš mlhovinu zasněných, až existencionálně romantických pocitů. Nebo, jak se zpívá ve skladbě Tempest of the Dawn, bloudí za soumraku, zjišťují, že jim v mysli cosi bubnuje a ptají se, jaká příšera za tím stojí.

Whirlwind je z rodu pinkfloidovského Wish You Were Here: na obloze kde létají orli a od slunce se dočkáte polibku, hledají svého zemřelého blízkého přítele Yiangose s rozevlátými zlatými vlasy. 

Navzájem se od sebe učit a pak to sdílet se všemi. Heslo mnoha mezinárodních skupin plujících po vlně globální vlivů neubývá na síle. Skladatel, zpěvák a multiinstrumentalista Narayan Sijan strávil na území Hedvábné stezky přes deset let. Učil se od mistrů, sbíral nástroje a melodie. Po seznámení s americkým programátorem a producentem Carminem Rizzo dvakrát nominovaným na Grammy, vytvořil hudební projekt Karavan Sarai. Třetí album Torn In Love natáčeli v Egyptu s hráčem na flétnu arghoul Aminem Shahim. Nechali se inspirovat magií pyramid a egyptskou formou súfismu. Starodávné rytmy se u Karavan Sarai protkávají s elektronikou a je na vás, jestli se rozhodnete pro meditaci nebo tanec.