Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – květen 2023

Severočeská písničkářka Jana Vébrová autorovi tohoto pořadu, což upřímně doznává, sešla tak trochu z mysli. Něco může svést na ni: nové album Kameny ze dna vydává po dlouhých šestnácti letech. Zbytek jde za ním: na koncertech a projektech, kterých se zúčastnila, ji přestal sledovat a vyhledávat. Míjeli se spolu. Navíc, pokud jde o domácí hudební scénu, autor nepatří mezi ostříže a zbystří jen tehdy, když ho něco opravdu hodně zaujme. Nebo na poprvé do něho strčí, až málem upadne. K čemuž s vynikajícím a přesahovým albem v produkci Ondřeje Ježka právě došlo. Ze sbírky autorských skladeb vyčnívají dvě zhudebněné Erbenovy balady a zvlášť Holoubek v posluchači doznívá hodně dlouho. Na tohle album prach jen tak nenapadá.

Na otázku, jakou životní radu by dala svým dětem, mezinárodně proslulá tuniská elektroproducentka Deena Abdelwahed odpověděla: Bůh neexistuje. Snad v přesvědčení, že v arabském světě tedy rozhodně ne, jinak by nedopustil tak nemilosrdné hony na komunitu LGBT+ končící tvrdými tresty. Tunisko se těch nejdrastičtějších po Arabském jaru zbavilo a v širokém okolí patří v tomto ohledu mezi nejliberálnější země, úplná dekriminalizace homosexuality tu ale zatím neproběhla a do vězení jsou za „sodomii“ dál odsuzovány desítky lidí; nehledě na ponižující výslechy a společenské zostouzení. První v Tunisku a v arabském světě veřejně uváděné divadelní představení na téma homosexuality je proto nutné považovat za historickou událost. Dostalo název Flagranti a vzniklo v produkci nevládní organizace hájící lidská práva Mawjoudin (We Exist). Režie herců z řad homosexuálů se ujala Essia Jaïbi a klíčový prvek vždy dopředu vyprodané hry představuje elektronická hudba Deeny Abdelwahed.

Nejde prý o protestní představení, natož politické. Přestože nabízí pohled do života stále velmi zranitelné komunity, nabízí také humor a má být výrazem solidarity, lásky a jak říká režisérka, „reality, kterou předstíráme, že nevidíme“. Deena hudbu složila podle jejích pokynů a použila mnoho tradičních prvků, včetně populárního tance ghita. Hned od premiéry za tvůrci chodili diváci s přáním získat divadelní soundtrack a tak se Deena rozhodla ho za pomocí producenta Khalila EPI, který letos vystoupí na festivalu Colours of Ostrava, upravit, vydat na labelu Shouka a tím povědomost o mimořádné události vypustit dál do světa.

Teorie, že nebývalý úspěch korunovaný nominací na Grammy skupinu Altın Gün přivedl na popové scestí, nebyla tak úplně od věci. Slyšel to snad každý. Posledními dvěma alby ostře odbočila z cesty anatolského psychedelického rocku a zněla jako pseudoturecká diskotéka. Svěží retro novinkou Așk se na ni Nizozemci ale znovu sebejistě vracejí. A ti, co se rozhodli nad nimi zlámat hůl, ji mohou prozatím odložit.

Altın Gün měli problémy od samého začátku: hráč na elektrifikovaný saz Erdinç Ecevit se zpěvačkou a klávesistkou Merve Daşdemir sice pocházejí z Turecka, zato zbytek skupiny z Amsterodamu a úvahy o módním naskočení na revivalovou vlnu podpořil i zvolený název. Altın Gün znamená Zlatý den a kdo z tohoto pořadu zná příběh anatolského rocku z 60. let, začínající soutěží Altın Mikrofon (Zlatý mikrofon), musel dát škodolibcům za pravdu. Zpočátku s pochybnostmi: přestože měli Altın Gün k výbušným tureckým kapelám, navíc skrytě politickým, dost daleko, nedělali ze sebe sympaticky žádné psychedeliky a z prvních nahrávek zněla snaha vzdát převzatému klasickému anatolskému repertoáru úctu. Pak se jim ze vší slávy ovšem zamotala hlava, přišel covid a přeslazeně dupající synthpop. Za „hlubší pocit lásky“ neboli naživo ve studiu nahrané album Așk je můžeme ovšem znovu chválit. Nepřechvalovat, to když okolní dění a stav demokracie v Turecku nadále ze své hudby vytěsňují, nicméně za návrat do vitální psychedelické rockové formy přece jen chválit. I naživo: Altın Gün vystoupí 7. června v Praze.