Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – říjen 2021

Pro rumunskou romskou dechovku Fanfare Ciocarlia není ani tak podstatné co hraje, jakou skladbu nebo téma přebere, nýbrž dávka fanfarónství, jakou do nich vkládá. Což dokonale vyhovuje přednímu kazašskému reportérovi Boratovi Sagdijevovi, který světoznámé dechaře požádal, aby otevřeli a zakončili jeho nový film Subsequent Moviefilm. Premiéru měl loni, kdy v rychlosti nepřekonatelná predátorská dechovka pověstná tím, že za sebou nechává doslova taneční spoušť, plánovala oslavu pětadvacetiletého výročí a desáté album. Pak přišel covid, s koncerty konec a kapele tím pádem vyschl největší zdroj příjmů a nebyly peníze ani na studio. S financemi pomohli fanoušci s podporou label Asphalt Tango a Henry Ernst, který dechovku v roce 1996 objevil v malé rumunské vesničce Zece Prajini a dodnes zůstal jejím producentem.

Nové album It Wasn't Hard To Love You se od předchozích neliší: rychlost a mistrovské muzikantství mají pořád navrch, neubylo ani bizarních nápadů a autorského vkladu kamarádů. Nejvíc skladeb pak složil izraelský hudebník Koby Israelite a s First Aid Klezmer hodně překvapil. Věnoval ji rumunské zdravotní sestře Viorice Agarici, která během holocaustu pomáhala židovským vězňům, a po válce se jí od Izraele dostalo významného ocenění Spravedlivý mezi národy. Pokud paměť neklame, je to možná poprvé, kdy Fanfare Ciocarlia hrají klezmer.

Zkuste uvěřit tomu, že než stačíte doříct celý název švýcarsko-francouzské skupiny Orchestre Tout Puissant Marcel Duchamp, tedy pokud si ho správně a celý vůbec dokážete zapamatovat, odehraje se v kterékoliv skladbě tolik zvratů, že jiným by to vystačilo na celé album; ne-li na dvě. Všemocný orchestr Marcela Duchampa je báječný v tom, že hraje rytmicky složitou experimentální hudbu, aniž by bylo zjevné, že se o něco takového vůbec snaží. Jinými slovy nám mix afrobeatu, jazzu, postrocku, klasiky a punku předkládá tak vstřícným způsobem, že si při jeho poslechu dokážou podat ruce sběratelé nevšedností se zapřisáhlými odpůrci bizarní avantgardy. Do názvu nového alba We're Ok But We're Lost Anyway vložil orchestr průhlednou ironii, kdy snad v každé ze skladeb, dojde řeč na politické šílence, klimatické změny a otázky typu, proč bychom si měli arogantně myslet, že dokážeme ovládat přírodu a využívat ji pro své sobecké účely, když jsme přece její součástí.

Když víte, že zakládal skupinu Boom Pam a byl členem Balkan Beat Boxu a Firewater, dojde vám, že izraelský muzikant, producent a skladatel Uri Brauner Kinrot nemá určitě rád nudu a z toho důvodu vymýšlí stále něco nového. Jakoby bokem proto už mnoho let vede kapelu Ouzo Bazooka, se kterou právě vydal nové album Dalya. Kinrot si v ní plní psychedelické a hardrockové sny, což pro rodáka z Tel Avivu znamená, že si do nich pouští jak blízkovýchodní vlivy, tak krautrock, surf a turecký anatolský rock ze 70. let. Pravda, u takového mišmaše, mimochodem trademarku všech zmíněných skupin, kdy myslíte na hodně věcí najednou, hrozí, že vás pohltí jako halucinogenní mrak, jenomže Kinrot miluje silné melodie a pokud u Ouzo Bazooka ke všemu získáte pocit, že s vámi nenápadně tanečně manipulují, dělejte jakoby nic a z předpokládaných psychedelických závratí se zničehonic vyloupne příjemná tancovačka.